Zpracoval dialektologický kolektiv Ústavu pro jazyk český AV ČR v Praze a v Brně:

Jan Balhar a †Pavel Jančák (vedoucí autorského kolektivu) – 1. a 2. díl Jan Balhar (vedoucí autorského kolektivu) – 3. až 5. díl, Dodatky

Jarmila Bachmannová, Eva Balátová, Libuše Čižmárová, Karel Fic, Zdeňka Hladká, Jaroslava Hlavsová, Martina Ireinová, Stanislava Kloferová, Zina Komárková, Hana Konečná, Rostislav Landsmann, Věra Lamprechtová-Michálková, Zuzana Majerčáková/Hlubinková, Milada Omelková, Jana Pleskalová, Renata Povolná, Petra Přadková, Stanislava Spinková, Milena Šipková a Jarmila Vojtová

Knižní verze 1992–2011, elektronická verze ve formátu PDF 2012–2017, ve formátu HTML 2018

 

Slovo úvodem

Po tištěné knižní verzi Českého jazykového atlasu (ČJA) a jeho internetové verzi ve formátu PDF (Portable Document Format) se nyní veřejnosti předkládá upravená verze ČJA ve formátu HTML (HyperText Markup Language). Přestože jde o dílo, pro něž se sbíral materiál v 60. a 70. letech minulého století a jež vycházelo v průběhu dvaceti let na přelomu 20. a 21. století (1992–2011), má bezpochyby co říci i modernímu uživateli internetu. V následující obsáhlé úvodní části, která vychází z úvodních částí jednotlivých dílů tištěného atlasu a do níž doporučujeme nahlédnout ještě před studiem samotných map a komentářů, je dopodrobna shrnuta historie jazykového zeměpisu u nás, popsány kroky, jež vedly ke vzniku tohoto obsáhlého atlasového díla, a shrnuta metodologie výzkumu a následného zpracování zaznamenaného materiálu. Je známou skutečností, že dialekty jako strukturní útvary vlivem společenských změn nenávratně mizí; pokud se tedy v ČJA podařilo zachytit nářečí v takové šíři v podobě, bylo to v podstatě v závěrečné fázi jejich existence. Mnohé ze zachycených nářečních výrazů, tvarů, hláskových podob a větných konstrukcí bychom dnes už hledali jen stěží, proto má zpracovaný materiál obrovskou historickou hodnotu. Poskytuje totiž svědectví o jisté fázi vývoje našeho mateřského jazyka, z níž se vyvinul jazyk současný. A jeho atlasové zpracování bylo ve své době velmi moderní a v jistých ohledech nebylo překonáno dodnes.
V předkládané verzi ČJA v HTML formátu se vyhledává podle abecedy ve zpracovaných položkách (heslář), které jsou číslovány podle pořadí v jednotlivých dílech (např. 1, 112 máslo znamená, že jde o položku 112 v 1. díle ČJA), a v zaznamenaných dokladech (rejstřík). Protože se tak vlastně vyhledávají konkrétní položky nebo slova, tvary, podoby bez tematické nebo gramatické souvislosti, je narušen původní záměr autorů seskupovat při zpracování lexika položky do tematických okruhů a při zpracování morfologie, hláskosloví a syntaxe do kapitol věnovaných jednotlivým gramatickým a hláskoslovným jevům. Původní řazení položek je však možno sledovat ve stále přístupné verzi ČJA v PDF formátu.
Celý ČJA obsahuje víc než 1 600 map a komentářů.
První tři díly ČJA, tj. jeho lexikální část, zpracovávají nářeční slovní zásobu. První díl obsahuje položky z tematických okruhů „místní a domácí prostředí“ a „člověk“; v druhém dílu jsou zpracovány tematické okruhy „zahrada a sad“, „živočišstvo“, „les a rostlinstvo“, „krajina“, „čas a počasí“, „vesnice dříve a nyní“, „zábavy a zvyky“; třetí díl se zaměřuje na tematické okruhy „polní zemědělské práce“, „hospodářská usedlost“, „zemědělské nářadí a nástroje“, „dobytek, drůbež“.
Čtvrtý díl ČJA, morfologická část, zpracovává nářeční tvarosloví. Člení se na kapitoly věnované jednotlivým ohebným slovním druhům (substantiva, adjektiva, zájmena, číslovky, slovesa) a v jejich v rámci na podkapitoly podle gramatických kategorií.
Pátý díl ČJA obsahuje několik samostatných částí. Nejrozsáhlejší je část věnovaná hláskosloví, další části se soustředí na nářeční skladbu, adverbia, výzkum slovní zásoby mladé generace ve městech a svazky izoglos.
Poslední díl, ČJA – Dodatky, je dílem shrnujícím, který celý atlas uzavírá. Obsahuje charakteristiky zkoumaných obcí; dotazníky, na jejichž základě byl uskutečněn nářeční výzkum; ukázky nářečních promluv jednak v podobě audiozáznamů, jednak v podobě přepisu do textové podoby doprovázeného komentářem; rejstřík nářečních dokladů a kompletní bibliografii české dialektologie od r. 1968.

Autorský kolektiv

 

Předmluva F. Daneše z roku 1992

Vydání Českého jazykového atlasu, jehož první díl veřejnosti předkládáme, má v pěti svazcích zpřístupnit výsledky rozsáhlého přímého výzkumu českých nářečí a běžné mluvy, provedeného pracovníky dialektologického oddělení Ústavu pro jazyk český AV ČR v Praze a v Brně. Tímto dílem se završuje badatelské úsilí české dialektologie, jež se jako vědní obor začala u nás rozvíjet už od šedesátých let minulého století, a zároveň se jím významně obohacuje naše poznání národního jazyka o dimenzi prostorovou. Atlas totiž dokumentárně znázorní současné vnitřní zeměpisné rozrůznění mluveného nespisovného jazyka na území Čech, Moravy a příslušné části Slezska, a to jak v rovině hláskoslovné a tvaroslovné, tak i slovotvorné, lexikální a syntaktické. Zvláště pohledy na územní rozdíly v oblasti nářeční slovní zásoby, jíž jsou záměrně věnovány první díly atlasu, přinesou nepochybně zcela nové, dosud neznámé poznatky, protože zeměpisu slov a studiu nářečního lexika se u nás až dosud věnovalo jen velmi málo pozornosti. Přitom jde o oblast významnou nejen pro jazykovědu, ale i pro dějiny národní kultury. Mohou tedy poznatky, jež atlas přináší, plně zaujmout také znalce a zájemce příbuzných vědních oborů, ba i širší veřejnost. Předpoklady k tomu byly vytvořeny už tím, že starou nářeční vrstvu v celé síti zkoumaných obcí reprezentuje v atlase generace, která se narodila a převážnou většinou také vyrůstala ještě v době před první světovou válkou, tedy generace, v jejíž mluvě se bez výraznějších vnějších zásahů dosud většinou uchovalo nesmírné bohatství lidového jazyka, předávané a po generacích dotvářené v průběhu minulých staletí. Má tedy atlas i významnou hodnotu dokumentární. Prostorová projekce jazykových faktů umožní však jejich další prohloubené studium a hodnocení také samým lingvistům. Ne nadarmo se totiž v jazykových mapách vidí paralela k mapám geologickým, na nichž lze z uskupení geologických formací z různých časových období odhalovat vývoj zemské kůry na daném teritoriu. Podobně – jak připomíná autor naší první lexikálně geografické monografie Václav Vážný – umožňuje i jazyková mapa lingvistovi „vytvořit stratigrafii jazyka tím, že uvolňuje a klade postupně do minulosti vrstvy slov, jak šla za sebou, snaží se nalézt ohniska jejich vzniku a cesty jejich expanzí a vylíčit jejich zápasy, zisky i ztráty, vítězství a agonie“. Český jazykový atlas vychází mezi atlasy jazyků slovanského světa jako jeden z posledních. Tato skutečnost je na druhé straně vyvážena tím, že se v souhlase s vývojem vlastního oboru atlas už dnes nechápe jen jako pouhý zeměpisně uspořádaný svod zjištěných jazykových dat. Dlouhodobá důkladná příprava a promyšlená koncepce i prezentace výsledků výzkumu umožnila jazykovou situaci, sledovanou nadto v širokém aspektu generačním, zhodnotit a na mapách představit v shrnujícím nadhledu, provázeném paralelním výkladem v komentářích. Začlenění řidší sítě měst, těchto přirozených ohnisek jazykové nivelizace, přímo do sítě venkovských obcí a bezprostřední konfrontace městských bodů s tradiční vrstvou nářeční dává příležitost mnohem výrazněji a soustředěněji zachytit také probíhající nivelizační procesy v běžné mluvě a zároveň i naznačit tendence příštího vývoje. V komplexních pohledech na jazykovou situaci se rovněž uplatňuje stálý zřetel na vztahy regionálně podmíněného rozrůznění nespisovné mluvy v poměru k spisovnému jazyku. Bude tedy atlas významným přínosem také pro studium jazyka současného. Shodou okolností vychází první svazek Českého jazykového atlasu v době, kdy si připomínáme sté výročí založení České akademie věd a umění, instituce, které také česká dialektologie vděčí za svůj rozvoj. Neměli bychom při této příležitosti zapomenout ani na Františka Pastrnka, prvního předsedu dialektologické komise Akademie, a na jeho pokračovatele Oldřicha Hujera, Bohuslava Havránka a Václava Vážného, jejichž připravované plány na široce založený a soustavný výzkum českých nářečí se pak po roce 1946 postupně realizovaly v akademickém Ústavu pro jazyk český. V této souvislosti je vhodné zmínit se rovněž o Adolfu Kellnerovi, který má velkou zásluhu na tom, že v navázání na bartošovské tradice a na paralelní badatelskou činnost Matice moravské se výzkumná akce Ústavu pro jazyk český rozšířila i na Moravu a Slezsko a že se úsilí pražských a brněnských dialektologů na tomto úkolu spojilo. Jako na každém dlouhodobém kolektivním díle podílela se na přípravě Českého jazykového atlasu v jejích jednotlivých dílčích fázích řada spolupracovníků. Někteří z nich už nejsou mezi námi. Za všechny je třeba jmenovat především Jaroslava Voráče, dlouholetého vedoucího dialektologického oddělení ústavu, bez jehož zakladatelského podílu by toto dílo sotva vzniklo. Český jazykový atlas vyplňuje významnou měrou mezeru našeho poznání národního jazyka a národní kultury. Přáli bychom si, aby se toto dílo, které je zároveň svědectvím kulturního dědictví minulosti, zařadilo pro svou trvalou hodnotu mezi ty publikace o českém jazyce, k nimž se budou vracet i příští generace badatelů. Možná však, že se nad jeho stránkami potěší i leckterý nezasvěcený čtenář, protože každý z nás si prostřednictvím jazykových map může přiblížit nejeden rys mluvy svého rodného kraje.

Prof. PhDr. František Daneš, DrSc.

[V následujícím textu jsou do hranatých závorek umístěny původní poznámky pod čarou, jak byly uváděny v knižní podobě ČJA.]  

Snahy o atlas českých nářečí

Český jazykový atlas (ČJA) byl jedním z dlouhodobých kolektivních úkolů Ústavu pro jazyk český ČSAV (nyní AV ČR). Připravovali jej pracovníci dialektologických oddělení v Praze a v Brně. Atlas podává všestranný a prohloubený pohled na územní rozrůznění českých nářečí a běžné mluvy, postihuje hlavní tendence jejich vývoje a představuje tak významný soubor údajů ke studiu českého národního jazyka. Dosah atlasu je však mnohem širší. Má význam i pro další oblasti společenských věd a zároveň slouží široké kulturní veřejnosti.
Dílo je založeno na výsledcích rozsáhlého výzkumu konaného na celém území českého národního jazyka podle jednotného výzkumného programu, který zahrnoval všechny jazykové roviny. Vlastní terénní výzkum prováděli ve vybraných obcích zvlášť vyškolení specialisté. Touto akcí se podařilo zachytit stav našich nářečí v jejich poslední vývojové fázi. Materiál, který atlas přináší, má tedy dnes už i historickou hodnotu.
Vydání ČJA znamenalo pro českou dialektologii vyvrcholení badatelských snah několika generací a navázalo na více než stoletou tradici vlastního oboru. Zřetel k územnímu rozrůznění našich nářečí se projevil už v práci A. V. Šembery Základové dialektologie československé (1864), na kterou se právem díváme jako na zakladatelské dílo české a slovenské dialektologie [Nářečních rozdílů si ovšem všímala i literatura starší, ve větším měřítku poprvé J. Blahoslav. Na utváření nově vznikajícího oboru se podílely i některé stati z poloviny 19. století.]. Na Moravě byla nářeční situace později podrobně postižena v Dialektologii moravské (1886, 1895) F. Bartoše. Tato souborná práce představuje dodnes bohatou materiálovou základnu pro poznání nářeční situace na Moravě a ve Slezsku. Značnou měrou přispěla k tomu, že ve srovnání s nářečími v Čechách byla tato oblast až dosud zpracována mnohem důkladněji a rovnoměrněji. V Čechách připravil v té době na základě vlastní ankety V. J. Dušek Dialektickou mapu Čech (1894) pro Národopisnou výstavu českoslovanskou. [Duškova anketa s tzv. vzornými (tj. vzorovými) větami (po vzoru Wenkerově) měla už zřetelný charakter jazykovězeměpisný. Materiál se však většinou nezachoval a mapa zůstala v rukopise. Šíře zaměřený sběr nářečního materiálu podněcoval svým Navedením pro sběratele (1879) už J. Gebauer.]
Průkopnickou prací v oblasti jazykového zeměpisu se stala pasáž o územním rozšíření bilabiální výslovnosti souhlásky v v knize A. Frinty Fonetická povaha a historický vývoj souhlásky v ve slovanštině (1916). [Byla založena na výsledcích vlastní ankety, která sledovala zeměpisný rozsah ještě dalších čtyř znaků. Tento materiál nebyl však dále zpracován.] Ta však zůstala ještě nadlouho osamocenou iniciativou, třebaže požadavek sledování jazykových jevů v celém jejich rozšíření vytyčila např. programová stať B. Havránka K české dialektologii (1924) a třebaže podněty k jazykovězeměpisnému zkoumání vzešly také z I. mezinárodního sjezdu slovanských filologů v Praze (1929).
Příznivější situace byla na Slovensku, kde se V. Vážnému podařilo zorganizovat v jazykovědném odboru Matice slovenské rozsáhlý korespondenční výzkum (1921–1930), jehož výsledkem měl být pokusný orientační atlas o 224 mapách. Autor sám využil tohoto materiálu v syntetické přehledné studii Nářečí slovenská (Československá vlastivěda 3. Jazyk. Praha, 1934, s. 219–310), která obsahuje četné miniaturní jazykové mapy. K dalším zamýšleným etapám zpracování sebraného materiálu však už nedošlo.
B. Havránek při souhrnném popisu nářečí českého jazyka takový materiálový podklad postrádal. Přesto se mu v jeho vynikající práci Nářečí česká (1934) podařilo územně vymezit řadu nářečních jevů a tím podat i základní hranice našich dialektů.
Systematický jazykovězeměpisný výzkum českých nářečí se plně rozvinul až po r. 1947 v nově založeném Ústavu pro jazyk český. Prováděl se nejprve metodou korespondenční, podle programu, který už za okupace připravila Česká dialektologická komise bývalé České akademie věd a umění. [Tato komise, která byla založena už v r. 1910 a jejímž prvním předsedou byl F. Pastrnek, oživila v té době svou činnost. Podle návrhu B. Hály a V. Vážného byla vypracována a publikována Pravidla pro vědecký přepis dialektických zápisů (1943, druhá, rozšířená a koordinovaná verze je z r. 1951) a byly připraveny návrhy prvních oblastních dotazníků. Komise pracovala za předsednictví O. Hujera (do r. 1942), B. Havránka a V. Vážného. Za Moravu se práce komise později účastnil A. Kellner a po r. 1953 A. Lamprecht. V nové Československé akademii věd pracovala komise za předsednictví J. Běliče a jejími členy se postupně stali také vědečtí pracovníci obou dialektologických pracovišť v Praze a v Brně. V rámci plánovaných úkolů ČSAV přešla pak činnost komise zcela do kompetence vedení Ústavu pro jazyk český ČSAV.] Pomocí postupně připravovaných oblastně zaměřených dotazníkových anket se ve spolupráci s učitelstvem základních škol [celou akci podporovalo a zvláštními výnosy doporučovalo ministerstvo školství] shromáždil cenný materiál téměř ze všech školních obcí na území českého jazyka, a to nejprve v Čechách a po založení Československé akademie věd a po zřízení brněnské pobočky ÚJČ (1953) také na Moravě a ve Slezsku. [Autory dotazníků byli V. Vážný, B. Havránek, O. Hujer, V. Šmilauer, na Moravě F. Kopečný, A. Gregor, F. Svěrák, J. Bělič a A. Kellner. Zásluhu na rozvinutí korespondenčních anket a na prvním zpracování výsledků má J. Voráč. Největší zásluhu o přenesení korespondenčních anket na Moravu, kde se výzkum konal ve spolupráci s brněnskou a olomouckou univerzitou, měl A. Kellner, tehdy také předseda dialektologické komise Matice moravské, který už předtím připravil pro slezskou oblast rozsáhlý lexikální dotazník Odraz života slezského lidu v jazyce. Opava, 1950 (viz Naše řeč. 1950, 34, s. 107–109).] Tento sled dotazníkových anket zaměřených především na vyšetření územního rozsahu a povahy příznakových jevů hláskoslovných a tvaroslovných byl završen dvoudílnou celoúzemní anketou lexikální.
Předností nového sběru byla rovnoměrnost a poměrně značná hustota sítě zkoumaných bodů, která umožnila při pozdějším mapování vzájemnou kontrolu a kritické hodnocení odpovědí. Zvláště v Čechách, jejichž mnohé oblasti zůstaly předchozím studiem nedotčeny, bylo možno na mapách velice husté sítě zároveň zobrazit i takové případy, kdy hranice mezi konkurujícími formami jsou plynulé. Třebaže tedy měly ankety původně cíl pouze sondační, poskytly bohatou materiálovou základnu pro bližší poznání našich nářečí a v mnohém upřesnily dosavadní znalosti o územní diferenciaci sledovaných jevů. [Vedle časopiseckých studií jsou na anketovém materiálu založeny dvě oblastní monografie: Voráč, J. Česká nářečí jihozápadní I, II. Praha, 1955 a 1976; Utěšený, S. Nářečí přechodného pásu česko-moravského. Praha, 1960.] Tento materiál posloužil J. Běličovi při novém souborném zpracování českých nářečí v díle Nástin české dialektologie (1972). Kromě toho splnily ankety svou úlohu jako předstupeň vlastního atlasu, který pak mohl vzniknout až na základě přímého terénního výzkumu.
O možnostech přípravy takového díla referoval na dialektologické konferenci v Brně r. 1954 tehdejší předseda Dialektologické komise V. Vážný. Na jeho výchozí program (Vážný, 1955), v němž využil také vlastních zkušeností zakladatele slovenského jazykového zeměpisu, navazovaly v následujícím období práce směřující k vytvoření ČJA , především k sestavení sítě bodů a dotazníku pro terénní výzkum. Je přirozené – a vyplývá to z charakteru všech dlouhodobých kolektivních badatelských úkolů –‚ že se výchozí představy o atlase uskutečňovaly postupně, po přípravných dílčích etapách, a že se muselo vycházet z objektivních pracovních i technických možností. Paralelně s tím se ověřovaly a prohlubovaly teoretické a metodické přístupy a dotvářely se pracovní postupy.
Měříme-li období prací na ČJA počátečním programem V. Vážného, je zřejmé, že se nejen podařilo splnit všechny základní požadavky, které jsou kladeny na každé jazykovězeměpisné dílo, ale že byla uspokojivě vyřešena i řada problémů zvláštních, jež většinou vyplývají ze specificky české situace. Kromě toho je možno v některých rozdílech mezi původními záměry a vlastní realizací vidět i vývoj, jímž samo jazykovězeměpisné bádání v uplynulém časovém období prošlo. Souvisí to také s rozvojem sociolingvistiky, která v poválečných letech přínosně ovlivnila a rozhojnila metodické přístupy i v dialektologii.

V závěrečné etapě práce na 1. dílu ČJA, při přípravě do tisku, došlo k výrazné změně v grafickém ztvárnění map, které bylo původně vyvoláno potřebou připravit vydavatelské mapové originály méně náročnou grafickou technikou a zachovat přitom formát běžné vědecké publikace. Tento požadavek se podařilo splnit, a navíc – jak se oprávněně domníváme – dospět k lepší formě zobrazení, při němž se uplatňuje vyšší stupeň abstrakce. Vážíme si toho, že ČSAV, později AV ČR vydání tohoto základního díla české dialektologie umožnila a že jsme v návaznosti na úsilí našich učitelů a předchůdců mohli tento dlouhodobý úkol, do něhož už bylo vloženo tolik pracovního úsilí, dovést k zdárnému konci. Výsledné řešení dalo zároveň možnost doporučit tuto publikaci i jako vysokoškolskou příručku.

 

Výzkum nářečí pro Český jazykový atlas

Přípravě přímého výzkumu českých nářečí pro jazykový atlas byla věnována velká pozornost. [Na tomto úkolu se pracovalo v dialektologickém odd. ÚJČ za vedení J. Voráče a účastnili se ho na pražském pracovišti L. Bachmann, P. Jančák, M. Majtánová-Korandová, M. Racková a S. Utěšený, v Brně J. Balhar, J. Chloupek, J. Skulina a R. Šrámek.] Bylo třeba pečlivě zvážit celou řadu zásadních otázek, především stanovit optimální modifikaci základních činitelů určujících náplň každého jazykovězeměpisného díla (výzkumného programu, sítě zkoumaných míst a způsobu provádění výzkumu), a to se zřetelem na cíle a zaměření atlasu.
Jako u každého národního atlasu bylo hlavním posláním ČJA podat především synchronní obraz stavu českých nářečí v době výzkumu. Atlas měl tedy poskytnout všestranné a prohloubené pohledy na současné zeměpisné rozrůznění českého jazykového území, tj. na menší i větší nářeční a oblastní celky a na vztahy mezi nimi. Celková koncepce výzkumného programu zahrnovala všechny jazykové roviny (rozdíly hláskoslovné, tvaroslovné, slovotvorné, lexikální a syntaktické) a směřovala k tomu, aby atlas postihl územní rozrůznění národního jazyka v jeho místních nářečních variantách. Diferenční jevy, které atlas přináší, je tedy třeba chápat jako součást ústředního systému; byly vybrány na pozadí základních systémových rysů společných celému národnímu jazyku.
Synchronní obraz rozrůznění českého jazykového území, založený na vyšetření nejstaršího zjistitelného stavu nářeční mluvy venkovského obyvatelstva, mohl být zároveň i východiskem důležitých pohledů diachronních. Atlas tak přispívá k osvětlení minulých vývojových procesů národního jazyka. Dovolují to jedinečné územní pohledy na typické prostorové rozložení závažných systémových jevů i výskyt různých úseků reliktních viděných v širších geografických souvislostech. Z konfrontace a vzájemné kombinace mnohých jevů lze pak usuzovat na jejich šíření a postavení v jazykovém systému dřívějších období i na starší vývojové tendence.
Nářeční stav řady jevů se na pozadí celočeského historického vývoje jevil zejména jako důsledek změn centrálních nebo jejich oblastních modifikací (např. v těch případech, kdy změny na jistém území ustrnuly v určité vývojové fázi nebo tam nedospěly vůbec). Jiným případem oblastních změn byly inovace, k nimž došlo jen v dílčích systémech oblastních nebo v rámci jednotlivých nářečních jednotek. V celkovém rozrůznění českých nářečí i v případech jednotlivých se tedy mohly projevovat reflexy probíhajících centrálních i periferních proměn mluveného jazyka, zasahující jak velké areály, tak i menší regiony.
Podobně jako jiné atlasy přináší ČJA významný materiál také pro studium vzájemných vztahů mezi vývojem národního jazyka a vývojem společnosti. Vřazením jednotlivých jazykových jevů do širokých geografických i historických souvislostí byla dána možnost konfrontace jazykových hranic s vývojem hospodářských, kulturních a správních celků. Obrácením zřetele od výzkumu jazyka jednotlivce a lokality k velkým územním celkům umožňují tak jazykové atlasy sledovat utváření a proměny těchto větších a velkých jazykových areálů a soustavněji studovat závislosti jevů jazykových na jevech společenských i ve velkém měřítku. Materiál, který ČJA přináší, je tedy také důležitým příspěvkem k poznání sociálního a kulturního vývoje národní společnosti.
Celoúzemní pohledy na nářečí přispívají také k postižení hlavních vývojových tendencí mluveného jazyka a staly se i východiskem úvah o možnostech budoucího vývoje. ČJA to umožňoval v mnohem větším rozsahu, než je u nářečních atlasů obvyklé, protože do výzkumného programu byl zařazen i výzkum běžné mluvy v paralelní síti měst. Městská mluva se v atlase sledovala na celém jazykovém území a srovnávala se přímo na mapě s mluvou venkovskou.
To umožnilo důsledně konfrontovat tři vybrané jazykové vrstvy jako význačné představitele hlavních typů nespisovné běžné mluvy. Byla to v prvé řadě mluva staré venkovské generace, reprezentující archaickou vrstvu nářeční, a v protikladu k ní pak mluva staré generace městské, zachycující nivelizovanější vrstvu interdialektickou, a konečně mluva nastupující mladé generace městské, představující vrstvu nejnovější. Základní princip jazykového zeměpisu, jímž je absolutní srovnatelnost údajů, byl i v tomto případě zachován, a to jak v rámci jednotlivých vrstev, tak i mezi těmito vrstvami navzájem.
Důsledná konfrontace tří jazykových vrstev přinesla zobrazení důležitých složek mluveného jazyka v historickém průřezu zhruba poslední čtvrtiny devatenáctého století a prvních tří čtvrtin století dvacátého a zároveň na bohatém materiálu konkrétně ukazuje, jak se mluva mladé generace na jedné straně oprošťovala od někdejších nářečních rysů, a na druhé straně jak jisté zeměpisně vázané rozdíly v mluvě mladé generace v době výzkumu stále přežívaly. Zevrubnější srovnání tehdejšího mluveného jazyka se starším nářečním stavem umožnila pak osvětlit i perspektivy jeho dalšího vývoje. Regionální příznakovost totiž v rámci vertikálního členění národního jazyka stále zůstává důležitým distinktivním rysem běžné nespisovné mluvy. Novým netradičním přístupem, sledujícím v geografickém průmětu různé vrstvy mluveného jazyka, se ČJA stal všestrannějším dílem jazykovým, neomezujícím se jen na složku nářeční. Kromě toho je zřejmá důležitost atlasu i mimo rámec vlastní jazykovědy. Z pomezních oborů je významné zejména sepětí lexikální složky jazykového atlasu s etnografií a folkloristikou, dále s kulturními dějinami, s historickou geografií a v neposlední řadě s historickou demografií.

Sestavení výzkumného programu, zejména vytipování jevů, které se mají sledovat, a konkretizace dotazníkových hesel, bylo jednou z nejdůležitějších etap práce na atlase. Dotazník měl v rámci možného rozsahu postihnout ve výběru výrazné územní diference ve všech rovinách jazykového systému. Přitom dosavadní znalost jednotlivých rovin byla nerovnoměrná; např. poměrně podrobně byly známy nářeční rozdíly hláskoslovné, popř. tvaroslovné, zatímco např. o nářeční diferenciaci ve slovníku se většinou vědělo jen rámcově. Také kartografické zpracování anket, které bylo spolu s důkladnou excerpcí z nářečních prací monografických významným podkladem pro sestavení výzkumného programu, nemohlo v průběhu přípravného období pokročit stejnou měrou. Kartografování regionálních anket bylo v podstatě dokončeno a jednotlivé mapy byly v schematickém zmenšení převedeny do lístkové kartotéky hláskoslovných a tvaroslovných rozdílů. Naproti tomu celonárodní ankety slovníkové byly v době sestavování dotazníku zpracovány jen na orientačních mapkách. Smyslem tohoto zpracování bylo vybrat ty lexikální jednotky, které by mohly na území českého jazyka s největší pravděpodobností přinést významné zeměpisné rozdíly. Podkladem dotazníku ČJA byly původně tzv. inventáře diferenčních jevů, v nichž byly v rámci jednotlivých jazykových rovin soustředěny všechny významné systémové rozdíly (v hláskosloví, tvarosloví, v tvoření slov, ve skladbě a v slovníku). Otázky věnované rozdílům v nářeční skladbě byly zařazeny nově a jsou zaměřeny jak na zjišťování krajově rozlišených větných konstrukcí a vazeb, tak na lexikální rozdíly u spojek a spojovacích výrazů (Balhar, 1963).
Náročným úkolem byla konkretizace vlastních dotazníkových hesel pro výzkum. Každý jev byl doložen řadou příkladů a jejich výběr musel přitom respektovat skutečnost, že jazykové jevy – jak se to v jazykovězeměpisném pohledu projevilo už při zpracování výsledků korespondenčních anket – mají různý charakter. Pravidelné jevy, které ještě postihovaly všechny případy daného typu, se sledovaly na reprezentantech zástupných, příkladových (např. koncovky jednotlivých pádů přídavných jmen bylo možno zjišťovat na různých příkladech, protože mohly být spojovány s kterýmkoliv slovním základem). Jiné jevy byly také ještě živé, ale byly rozloženy po řadách jednotlivých slov, lexikalizovaly se (např. územní rozsah konkurujících koncovek -é × -á byl u dvojice kope × kopá jiný než u voře × vorá). U takových jevů bylo možno zachytit celkový stav jen na vybraných příkladech daného typu. Některé jevy se však dochovaly už jen ve zbytcích (např. jzč. podoby aumara, oumara, kde staré ł bylo nahrazeno foneticky blízkým u, svědčí o někdejší výslovnosti ł v jz. Čechách). Znamená to tedy, že v těchto případech nezastupovala už příkladová slova zároveň i jakákoliv jiná slova dané řady, ale platila víceméně jen sama za sebe a reprezentují dané jevy pouze jako jednotlivé příklady. Postihnout povahu takových jevů bylo tedy možné jen vhodným výběrem těchto jednotlivých příkladů. Při tomto výběru bylo kromě nářeční literatury plně využito zejména výsledků korespondenčních anket. Zároveň bylo nutno dbát na to, aby slova, na nichž se gramatické jevy sledovala, byla společná pro celé jazykové území. Při přípravě výzkumu lexika bylo třeba naopak hledět na to, aby slova, která byla oblastními nebo nářečními ekvivalenty pro sledované pojmové významy, se na území českého jazyka diferencovala. Jednotlivé lexikální položky jsou v dotazníku jednotkami zcela samostatnými. Při jejich výběru byla korespondenční anketa oporou ještě významnější než u položek gramatických. Stavu nářečí tedy nejlépe odpovídal dotazník s konkrétně stanovenými hesly. [Ze slovanských jazykových atlasů je takto uspořádán např. atlasový dotazník pro výzkum lužickosrbských nářečí Fragebogen für den regionalen sorbischen Dialektatlas. Budyšín, 1959 (viz Sorbischer Sprachatlas 1–12).] Bylo však třeba zajistit, aby i tak byl současný stav sledovaných jevů postižen co nejúplněji. Týkalo se to zejména nelexikalizovaných jevů gramatických. Při nivelizaci nářečního úzu bylo totiž u takových, v nářečí dříve živých jevů třeba počítat se značnou nerovnoměrností v uchovávání příznakových variant, a to jak u jednotlivých slov, tak u jednotlivých mluvčích zkoumané lokality. Proto se při terénní práci kromě konkrétně stanovených dotazníkových hesel zaznamenávaly k sledovaným jevům i podpůrné doklady získané ze spontánního hovoru. [Šlo tedy o kombinaci metody pevných dotazníkových hesel s druhým typem dotazníku, který předpokládá sběr materiálu především excerpcí z volného mluvního projevu, jak tomu bylo např. při výzkumu nářečí ruských (viz Programma sobiranija svedenij dlja sostavlenija dialektologičeskogo atlasa russkogo jazyka, Moskva–Leningrad 1947).] Zvláště v místech, kde jev dozníval, umožnil tento způsob terénní práce i při rozkolísaném stavu nářečí poměrně spolehlivě vymezit oblasti současného aktivního užívání řady sledovaných jevů.

Hlavním kritériem při výběru konkrétních položek pro dotazník byla tedy reprezentativnost zvolených hesel jak z hlediska jazykového systému, tak i z hlediska předpokládaného areálového členění v rámci českého jazyka. K ověřování a hodnocení tohoto výběru velmi kladně přispěly i společné porady členů dialektologického kolektivu pražského a brněnského pracoviště, na nichž bylo možno bezprostředně konfrontovat různá oblastně diferencovaná krajová povědomí jednotlivých odborníků. Je třeba ovšem vidět, že ve srovnání s konečnými znalostmi, v úplnosti získanými až po skončeném výzkumu, byly prostředky takového hodnocení dost omezené, neboť východiskem byl stav našich vědomostí v době sestavování dotazníku. Proto byl původní výběr hesel pojat šíře, aby i při závěrečném zpracování materiálu byla možnost srovnání a užšího výběru. Dotazník musel být co nejrozsáhlejší také vzhledem k tomu, že většina konkrétně vybraných slov, která reprezentují jevy podané v inventářích, má často charakter jednotlivých, relativně samostatných příkladů. Na druhé straně však bylo třeba program přímého výzkumu stanovit natolik reálně, aby jej v jednotlivých bodech sítě bylo možno relativně spolehlivě a za přiměřenou dobu zvládnout. Proto byl původní širší návrh, který měl už i v předběžné verzi asi 4 000 položek, po zkušenostech z prvních sondačních výzkumů o třetinu zkrácen. Soubor vybraných položek byl pak ještě konfrontován s hesly Atlasu slovenského jazyka a slova, která s tímto atlasem korespondují, byla rozhojněna. Stalo se tak na základě dohody mezi českou a slovenskou dialektologickou komisí z r. 1961, podle níž mají oba atlasy na sebe navazovat, a to zvláště v těch jevech, které jsou pro poznání vývoje obou těchto nejbližších slovanských jazyků a nářečí důležité. Pokud jde o srovnání s atlasy ostatních dvou sousedních západoslovanských jazyků, lužickosrbským a polským, konkrétní srovnání jednotlivých hesel se neprovádělo. Obsah výsledného dotazníku je však natolik široký, že takové srovnání je v zásadě možné. Zvláště ve složce lexikální bývá mezi hesly národních atlasů častá shoda.
Pro účely výzkumu v terénu byl materiál gramatického a lexikálního inventáře přeskupen a upraven. Takto vzniklý Dotazník pro výzkum českých nářečí (1964–1965) se skládá ze dvou samostatných, svým charakterem odlišných částí. Do prvé části byly zařazeny téměř všechny pevné, konkrétně stanovené položky, které byly seskupeny do tematických okruhů podle věcné souvislosti (I. místní a domácí prostředí, II. hospodářství, III. zemědělská práce, IV. příroda, V. člověk, VI. život člověka, VII. společenský život). Hlavní osou věcného postupu dotazníku jsou hesla slovníková, jejichž velká část je – v souladu s celkovým zaměřením výzkumu na tradiční vrstvu venkovských nářečí – věnována domácímu venkovskému prostředí, starým způsobům zemědělské práce a dřívějšímu způsobu života na vesnici vůbec. Je ovšem samozřejmé, že dotazník obsahuje i slova z běžné slovní zásoby Zařazení jednotlivých slov do přirozeného věcného kontextu vázaného na dobový způsob života staré venkovské generace pomáhá u zkoumaných mluvčích navozovat i po stránce formální zcela přirozeně archaičnost jejich nářeční mluvy. Odpovídá to také zcela nářeční situaci, kdy zvláště v Čechách v důsledku pokročilé nivelizace ustoupilo nářečí spíše do sféry rodinné a vybavuje se v přirozené podobě zejména při vzpomínkách na mládí, na práci a na starý způsob života. Proto se v dotazníku prostupují položky slovníkové s hláskoslovnými, tvaroslovnými a slovotvornými, a to na základě věcných souvislostí.
Hlavním smyslem věcného postupu dotazníku bylo vytvořit podmínky k tomu, aby se výzkum mohl provádět metodou řízené konverzace, při níž se daná slova a jejich tvary zjišťují v přirozeném věcném kontextu. Druhá část dotazníku pro terénní výzkum obsahuje v gramatickém uspořádání (zejména podle slovních druhů) jednak všechny zbývající pevně stanovené položky, které se nedaly dobře zasadit do věcně významových souvislostí (především formální druhy slov), jednak všechny otázky s reprezentanty zástupnými (tj. takovými, u nichž lze uvedený modelový příklad nahradit jakýmkoliv dokladem téže řady). V této gramatické části se počítalo především s využitím dokladů zapsaných ze spontánních projevů zkoumaných mluvčích. Kromě toho zde byly ponechány jisté partie velmi blízké otázkám věcným (např. tvary rodinných jmen, přivlastňovacích adjektiv, číslovek, pojmenování nositelů různých psychických a tělesných vlastností, podoby místních jmen aj.). Terénní výzkum potvrdil, že věcné uspořádání otázek přispělo k oživení a zintenzivnění zájmu informátorů a k aktivizaci jejich nářečního povědomí, což bylo žádoucí zvláště v oblastech, kde řada sledovaných nářečních jevů je už na ústupu.
V konečné podobě obsahuje dotazník celkem 2 649 položek a zahrnuje v sobě zároveň širší i užší výběr výzkumného programu. V dotazníku byly totiž vyčleněny některé položky, které se sice sledovaly na celém území, ale jen na řídké, tzv. opěrné síti bodů (tvoří ji 107 venkovských obcí). Z dalšího výzkumu na husté, tzv. základní síti bodů byly tyto položky vypuštěny.
Šlo v prvé řadě o takové položky, které mají v rámci sledovaných jevů doplňující, kontrolní, popř. jen ilustrační charakter a sledují jen jevy okrajové, nebo o položky, které už na řídké síti daly postačující obraz. Stejně tak byly omezeny položky, jejichž výzkum byl obtížnější a jejichž sledování by v celé výzkumné síti bylo proto neúměrně náročné (např. v rovině lexikální pojmenování některých předmětů hmotné kultury, jejichž označování je vázáno věcnými rozdíly, a bylo nebezpečí, že výsledky nebudou porovnatelné; v rovině syntaktické sledování některých méně frekventovaných konstrukcí, jejichž ověření navozujícími otázkami je téměř nemožné). Touto formou se při výzkumu dosáhlo významné úspory, protože celý dotazník se v plném rozsahu zkoumal jen na řídké síti, a to zvláště v Čechách. Na Moravě umožnila větší zachovalost nářečí zpravidla získat obraz detailnější, takže zde se obsah dotazníku vlastně nemusel redukovat.
Vhodných úspor v rozsahu dotazníku bylo dosaženo také tím, že některé položky byly regionalizovány. Výzkum se v těchto případech omezil jen na určité oblasti, např. jen na Moravu, na Slezsko, na sv. Čechy apod. Na ostatním území se takové položky nesledovaly, protože je vcelku bezpečně známo, že se tam příslušné jevy nevyskytují.
Výběr položek pro užší verzi výzkumného programu a jejich regionalizace byly s konečnou platností provedeny až po skončení výzkumu na opěrné síti a po zkušenostech z předběžného výběrového kartografování. Pro pokračování výzkumu na základní (husté) síti bylo určeno v Čechách 1 961 položek, na Moravě 2 219. V rozdílu mezi Čechami a Moravou, který se zde projevil, odráží se i rozdíl v nářeční diferenciaci Moravy proti Čechám. Pro konečnou podobu map to znamená, že vedle map celého území jsou v atlase i mapy, na nichž je zobrazena jen situace na Moravě a ve Slezsku. Při závěrečné přípravě atlasu takových map ještě přibylo.
Aby byla zachována možnost srovnávání získaného materiálu, byl jednotný program určený pro základní výzkum nářečí v síti venkovských lokalit zvolen za základ výzkumu v síti zkoumaných měst. Jen v jednotlivostech byl dotazník přizpůsoben městskému prostředí s přihlédnutím k tomu, že se ve městech prováděl výzkum jak u staré, tak u mladé generace. Této úpravě byla věnována značná pozornost a upravený dotazník byl před vlastním výzkumem na městské síti ještě v řadě měst konkrétně ověřen. V zásadě byly z dotazníku vypuštěny všechny výrazy, které nejsou běžnou součástí aktivní slovní zásoby městského člověka (zvl. položky týkající se zemědělství). Zvláštní dotazník byl sestaven ještě pro výzkum mluvy mládeže.

Zaměření atlasu jak na komplexní zachycení nejstaršího zjistitelného stavu českých nářečí, tak na projevy nivelizačních jazykových procesů v současné městské mluvě se plně obráží i v síti zkoumaných lokalit. Ta zahrnuje jednak síť venkovských obcí, jednak řidší síť měst. Obě se prostupují a jsou na mapách graficky odlišeny, aby bylo možno údaje konkrétně porovnávat (údaje z měst jsou zakresleny do obdélníků podkladové mapy).
Při sestavování sítě venkovských obcí byly respektovány především zřetele jazykové, zejména to, aby síť v optimální míře odrážela územní rozrůznění českého jazyka. Proto nebyla zvolena síť geometricky pravidelná, ale podle povahy a míry diferencovanosti nářečí se jednotlivé její body zhušťují. Síť je tedy na Moravě a ve Slezsku hustší než v Čechách a v minimálně příznakovém středu Čech je výrazně řidší než na archaických okrajích. Rozložení bodů sítě určovaly základní hláskoslovné a tvaroslovné izoglosy zjištěné nebo ověřené předchozími výzkumy a korespondenčními anketami. Každá vybraná obec reprezentuje tedy v atlase zároveň i mluvu svého okolí.
Při konkrétním výběru zkoumaných bodů se dbalo na to, aby při zachování stanovených prostorových dimenzí měly zvolené obce zhruba stejný charakter. Byly vybírány staré venkovské obce založené ve středověku, nepříliš velké a ležící stranou hlavních komunikací, aby v rámci daných možností byly zajištěny optimální podmínky pro výběr informátorů z řad starousedlého zemědělského obyvatelstva. Toto hledisko je zároveň plně v souladu s hlavním zaměřením výzkumu na tradiční vrstvu nářečí. Do výzkumu bylo zahrnuto celkem 420 venkovských obcí v oblasti tradičního osídlení (z toho 223 v Čechách a 197 na Moravě a ve Slezsku). Součástí této sítě je i pět obcí ležících v dnešním Polsku, a to dvě obce ze starého českého osídlení na Kladsku a tři obce bývalého opavského Slezska. Z tohoto celkového úhrnu tvoří 107 obcí rozložených po celém jazykovém území tzv. opěrnou (řídkou) síť, v níž se konal výzkum s úplným dotazníkem. Ostatní body – včetně bodů sítě opěrné – tvoří tzv. základní (hustou) síť. Do širšího rámce atlasu byl kromě toho pojat i výzkum nářečí vybraných starších českých kolonizací v Polsku, bývalé Jugoslávii (dnes v Chorvatsku, Srbsku a Bosně a Hercegovině) a v Rumunsku; tento materiál se uvádí v komentářích.
Síť venkovských obcí je rozčleněna na osm větších oblastí. Vymezení těchto oblastí je sice dáno hlavně hledisky jazykovými, má však charakter pomocný a má sloužit jen k uspořádání materiálu. Z těchto důvodů musela být ostrá hranice vedena i tam, kde ve skutečnosti jsou mezi jednotlivými nářečními skupinami širší přechodové pásy (zvl. v Čechách). Uvnitř vymezených oblastí se obce řadí tak, aby pokud možno zůstaly pohromadě i obce některých důležitých nářečních úseků (např. v Čechách chodské obce 301–305, doudlebské obce 454–460, středočeský okrajový úsek severozápadní 201–210, na Moravě horský typ 632–635 atd.). Obce venkovské sítě se označují třímístným číslem, v němž první číslice udává příslušnou nářeční oblast, další dvojčíslí pak určuje pořadí obcí v zeměpisném sledu uvnitř oblasti. Jednotlivé oblasti jsou označeny takto: 1 severovýchodočeská, 2 středočeská, 3 západočeská, 4 jihočeská, 5 českomoravská, 6 středomoravská, 7 východomoravská a 8 slezská.
Síť měst tvoří svým rozsahem asi osminu bodů venkovských. Byla volena tak, aby vybraná města příliš nenarušila kompaktnost nářečních oblastí a přitom aby pokrývala vcelku rovnoměrně celé dnešní území českého jazyka. Takto stanovená síť poskytuje optimální pohled na jazykovou situaci v prostoru Čech, Moravy a Slezska. Protože se na jejím utváření v průběhu historického vývoje značnou měrou podílela a v současné době ještě výrazněji podílejí zejména velká hospodářská a kulturní centra, byla do sítě zařazena i všechna bývalá krajská města, včetně hlavního města Prahy. Jinak tvoří jádro městské sítě města střední velikosti, jen s tím omezením, že zcela záměrně nebyla zařazována průmyslová střediska s nadprůměrnou migrací jazykově různorodého obyvatelstva (Kladno, Karviná, Zlín). V některých místech, kde nebylo jiné volby, bylo však nutno zařadit do sítě i lokality menší (např. Železná Ruda, Slavonice, Osoblaha).
Vcelku jsou vybrané body městské sítě i v současné době po stránce sociální ekonomickými celky prosperujícími, nestagnujícími. Významnou složku městské sítě představují města v pohraničí, kam přicházelo po r. 1945 obyvatelstvo nářečně, popř. jazykově různorodé. Celkem bylo do sítě měst vybráno 57 lokalit (z toho 30 měst v Čechách a 27 na Moravě a ve Slezsku). Vnitrozemských měst, kde se konal paralelní výzkum u mladé a u staré generace, je 37 (z toho 18 v Čechách). Pohraničních měst je 20 (z toho 12 v Čechách); zkoumala se zde jen mluva mládeže, protože pro jazykovězeměpisný výzkum staré městské generace nejsou na území s obyvatelstvem nářečně různorodým předpoklady.
Lokality městské sítě se na rozdíl od lokalit venkovských označují dvojmístným číslem. První číslice udává opět příslušnou jazykovou oblast, druhá pořadí uvnitř oblasti. Začlenění měst do jednotlivých oblastí se vcelku kryje s rozdělením venkovských obcí (výjimkou je jen 25 Příbram ležící v oblasti 4 a 52 Třebíč v oblasti 6). Pro označování měst v pohraničí jsou vyhrazeny cifry 0 (v Čechách) a 9 (na Moravě). Tyto cifry se kladou buď na první místo (pokud daná města leží v souvislých pohraničních oblastech, např. 02 Tachov), nebo na místo druhé (pokud bylo vhodnější daná města na mapě přičlenit k tradičním nářečním oblastem, např. 40 Vyšší Brod, 79 Mikulov). Na podkladové mapě je u příslušných obdélníků připojeno vedle číselného označení i označení dvojpísmennou zkratkou.

Náročnou etapou práce byl vlastní výzkum v terénu. Bylo totiž třeba při něm nejen přizpůsobit a odlišit metodické přístupy při výzkumu ve městech a ve venkovských obcích, ale též plně respektovat rozdílný charakter nářeční vrstvy. V Čechách byl terénní výzkum obtížný zejména proto, že probíhal v podmínkách pokročilé nivelizace a rozrušené homogennosti nářečí. Na Moravě a ve Slezsku, kde byla nářečí většinou ještě poměrně zachovalá a značně diferencovaná, bylo zase mnohdy třeba spolehlivě postihnout foneticky složitou situaci a současný stav bohatého repertoáru jevů.
Dané situaci tedy plně odpovídalo, že terénní výzkum prováděly na pražském a brněnském akademickém pracovišti paralelně dvě skupiny explorátorů, zpravidla specialistů, kteří důvěrně znali charakter nářečí příslušných teritorií. Proto bylo nutné už od samého začátku prací na atlase bedlivě dbát na vyrovnávání metodických postupů jak mezi jednotlivými explorátory navzájem, tak mezi českou a moravskou výzkumnou skupinou. V jednotlivých bodech sítě prováděly tedy výzkum – zvláště v počátečních stadiích – explorátorské dvojice, jejichž členové se měnili a pracovali střídavě v různých nářečních oblastech. Tato výměna přispěla k tomu, že se výzkumná činnost jednotlivých explorátorů po metodické stránce sjednocovala a zároveň se vyrovnávalo i samo vnímání a hodnocení sledovaných jevů. Vzhledem k rozkolísanému stavu nářečí se jevilo jako účelné setrvat v Čechách při tomto způsobu výzkumu nepoměrně déle než na Moravě.
Metodické vyrovnávání mezi oběma explorátorskými skupinami, jejichž výzkumné oblasti byly vymezeny bývalou zemskou hranicí, bylo zabezpečeno především průběžnými poradami celého dialektologického kolektivu. K významným metodicky zaměřeným akcím patřil i společný výzkum pražských a brněnských dialektologů, konaný v r. 1965 v Telnici (b. 639) a v r. 1966 v Kadově (b. 506). Všechny tyto akce směřovaly k tomu, aby i při rozdílných podmínkách výzkumu byl získaný materiál plně srovnatelný.
Mnoho pozornosti se také věnovalo vyrovnávání probíhajícího výzkumu po stránce obsahové. Usilovalo se hlavně o to, aby se na podkladě narůstajících terénních zkušeností konkrétně zpřesnil obsah a zaměření jednotlivých položek dotazníku (např. u hesel lexikálních se upozorňovalo na bližší vymezení jejich sémantického obsahu a na věcné rozdíly pojmenovávaných předmětů, které mohly být vázány i krajově a ovlivňovat pojmenování). Také se směřovalo k stanovení doporučených formulací některých otázek a navozovacích kontextů. Dotazník se společně stanovenými metodickými připomínkami k terénní práci byl pro každého explorátora relativně závazný. Přitom byla ovšem explorátorům ponechána možnost pružně přizpůsobovat otázky proměnlivým poměrům v různých částech terénu.
Výzkum v síti venkovských obcí, s nímž se při terénním sběru materiálu pro atlas začínalo, probíhal ve dvou fázích. V první fázi – v letech 1964–1966 – se zkoumalo na opěrné (řídké) síti, a to s celým dotazníkem. Po zhodnocení výsledků a po konečné úpravě výzkumného programu provedl se na této síti ještě kontrolní a doplňkový výzkum, aby se úroveň materiálu ze všech zpracovaných bodů vyrovnala. V bodech základní (husté) sítě se pak pokračovalo v letech 1967–1972, většinou s dotazníkem redukovaným.
Výzkum byl zaměřen na tradiční vrstvu venkovských nářečí. Zkoumané osoby se proto volily z těch nářečních mluvčích staré generace, kteří pokud možno nejlépe zachovávali tradiční stav nářečí. Kromě toho se také ještě zachycovala vrstva archaismů nebo reliktů, které v době výzkumu už vlastně plně nežily, a byly tedy příznačné jen pro tzv. nejstarší zjistitelný stav daného nářečí. Takové doklady se samozřejmě odlišovaly od dokladů z živého úzu. Vzhledem k nivelizaci nářečí se však přihlíželo i ke koexistenci dubletních forem z interdialektů nebo ze spisovného jazyka, pokud ovšem byly v aktivním obecnějším užívání.
Výzkum se tedy zaměřil především na neutrální běžný projev denního styku. Po stránce sociální jsou hlavními nositeli nářečí příslušníci starousedlé vrstvy zemědělského obyvatelstva. V generačním průměru zachytil výzkum mluvu starší a staré generace ve věkovém rozpětí od 65 let výše. Šlo tedy o generaci, která se narodila a ještě i vyrůstala v době před první světovou válkou.
V každé zkoumané lokalitě se pracovalo – a s tím se už předem počítalo i s ohledem na rozsah dotazníku – s několika informátory základními (3–5) a s dalšími informátory doplňkovými. Přitom byla řada položek dotazníku i několikrát ověřována, protože u rozkolísaných jevů bylo k postižení jazykové situace zapotřebí syntézy údajů od několika mluvčích. Zaznamenané doklady jsou v rukopisných zápisech do terénních dotazníků označeny číselnými indexy informátorů, což se osvědčilo nejen při výzkumu, ale i při hodnocení jeho výsledků (např. při kolísání některých jevů je tak možno odlišit úzus individuální od úzu kolektivního).
Pokud jde o konkrétní výběr informátorů pro výzkum, platily samozřejmě i zde tytéž zásady, jaké jsou v dialektologii obvyklé. Zkoumáni byli jen místní rodáci, kteří žili v dané obci po celý život bez přerušení a jejichž oba rodiče (a popř. také i jejich manželský partner) z dané obce (nebo z nejbližšího okolí, zpravidla do 5 km) rovněž pocházeli. Přednost se dávala informátorům aktivním, přirozeně inteligentním, kteří měli o spolupráci na výzkumu živý zájem. V těch výjimečných případech, kdy se nepodařilo v plánované lokalitě vybrat dostatečný počet vhodných informátorů, popř. jestliže nemohly být splněny i další podmínky, byl výzkum přeložen do některé sousední obce (do 5 km), pokud ovšem tato nově vybraná obec nenáležela už k jinému nářečnímu typu.
S informátory se pracovalo zpravidla jen v jejich domácím, rodinném prostředí, aby jejich projev byl co možná nejpřirozenější, aby setrvával v neutrální stylové rovině. Nezbytným předpokladem dobré spolupráce bylo také navázání bezprostředního kontaktu s informátorem a získání jeho důvěry.
Při práci s dotazníkem se postupovalo metodou tzv. řízené konverzace, která ovšem předpokládá zájem a plnou aktivitu informátorů. Napomáhalo tomu už samo sestavení položek v dotazníku. Rozhovor byl veden v rámci daného tematického okruhu a explorátor ho usměrňoval tak, aby získal doklady k požadovaným položkám. Informátorovi se však nebránilo, chtěl-li se o daném tematickém okruhu volněji rozhovořit. Takových odbočení využil explorátor pro vhodnou aktualizaci dalších dotazů a zejména pro záznam spontánních dokladů z informátorova volného projevu.
Takto vedený dialog byl pak podle potřeby a okolností vystřídán i pevněji řízeným sledem otázek a odpovědí. K získání požadovaných odpovědí užíval explorátor různých typů dotazů, které vhodně obměňoval podle konkrétní situace a podle povahy požadované položky (ukazování na dostupné předměty, předkládání připravených obrázků, obměny definic zaměřených popisně nebo funkčně, doplnění řady pojmenování při výčtu a u položek gramatických doplnění požadovaných tvarů v připravené větě). Doklady ze spontánního hovoru, které se v záznamech graficky odlišovaly, byly využity i pro řadu otázek v gramatické části dotazníku, zvláště pro položky se zástupnými reprezentanty. Takové položky byly totiž pro informátora méně zajímavé. Jinak jsou tyto doklady zvlášť cenné jako srovnání pro ty partie dotazníku, které byly získány metodou dotazování. Zvláště v oblastech s méně zachovaným stavem nářečí se ve spontánních, uvolněných projevech nářečních mluvčích mohly zaznamenat starší ústupové dublety, které se při dotazovacím postupu už nemusely projevit. V oblastech se zachovalým nářečím, např. na Moravě, mohly však zase naopak být spontánní projevy v průměru už i nivelizovanější než odpovědi na dotazy, protože při nich se informátoři vědomě zaměřovali na starý tradiční dialekt.
Charakteristickým rysem materiálu získaného terénním výzkumem pro ČJA byla tedy hojnost dubletních forem. To odpovídalo současnému stavu nářečí, zejména v Čechách. Přitom některé formy známé ze starších dialektologických prací se při tomto výzkumu už nepodařilo z živého úzu staré generace doložit. Vzájemný poměr mezi zachycenými dubletami mohl explorátor v četných případech ještě poměrně bezpečně postihnout. Klasifikace dubletních forem, která se v záznamech označovala smluvenými kvalifikátory (pro výrazy omezené generačně, frekvenčně, pro výrazy patřící už jen do pasivní slovní zásoby apod.), stejně jako ostatní explorátorské poznámky k zachycenému materiálu, jsou velmi cenné. Přispěly totiž k postižení vývojové dynamiky řady význačných jevů a využilo se jich v komentářích k jednotlivým mapám.
V závěrečné fázi výzkumu se po zhodnocení sebraného materiálu ověřovaly všechny zbývající sporné, nejisté nebo nedostatečně zpracované odpovědi k jednotlivým položkám. Podkladem hodnocení byla i konfrontace nově získaného materiálu s materiálem ze sousedních obcí, kde už byl výzkum dokončen.
Všechny své záznamy prováděli explorátoři v terénu přímo do tištěných dotazníkových formulářů, z nichž po skončení výzkumu vznikla kartotéka atlasu. Veškerý dokladový materiál byl zapsán ve fonetické transkripci (podle Pravidel pro vědecký přepis dialektických zápisů českých a slovenských, 1951). V zápisech se totiž sledovaly nejen rozdíly fonologické, ale i okrajové zvláštnosti povahy fonetické.
V mnoha případech bylo možno takové jevy přímo dokumentovat na zvukových záznamech, protože téměř ve všech obcích se v závěrečné fázi výzkumu pořizovaly u vhodných mluvčích magnetofonové nahrávky mluvených projevů. Přirozenosti nahrávek napomáhal i ten fakt, že explorátor mohl při vedení rozhovoru navodit vhodné téma, které už znal z dřívější fáze výzkumu. Prvním publikovaným výsledkem této speciální části výzkumu pro ČJA je sbírka České nářeční texty (1976).
Obtížným a po mnoha stránkách novým úkolem byl výzkum v síti měst. Neocenitelnou výhodou bylo, že se k tomuto úkolu přistoupilo až po skončeném výzkumu ve venkovských lokalitách. Kolektiv dialektologů získal už při této fázi práce bohaté metodické zkušenosti a mohl je pak při výzkumu ve městech vhodně aplikovat. Tento výzkum probíhal v letech 1973–1976. Nejzávažnějším a také nejobtížnějším úkolem bylo zachování jednotného metodického postupu, který by po všech stránkách korespondoval s výzkumem ve venkovských lokalitách. Šlo především o to, aby i při novém rozšiřování materiálové základny atlasu byl zcela zachován základní princip jazykového zeměpisu, totiž srovnatelnost získávaných údajů. Paralelnost obou výzkumů se výrazně projevila už při výběru představitelů staré městské generace ve vnitrozemských bodech sítě. Ukázalo se, že ani ve městech nelze opustit klasické, v dialektologii běžně uznávané zásady výběru, které byly aplikovány při výzkumu na venkovské síti, především zásadu místního původu zkoumaných mluvčích a jejich rodičů. Ve srovnání se situací ve venkovských obcích bylo ovšem vyhledávání vhodných informátorů ve městech mnohem obtížnější, protože lidé se zde navzájem neznali a starousedlická vrstva, z níž byli informátoři vybíráni, bývala vzhledem k velké migraci ve značné menšině. Také při výzkumu ve městech se dbalo na to, aby mluva zkoumaných osob byla co nejméně ovlivněna spisovným jazykem. Volily se osoby bez vyššího vzdělání (např. byli tedy vyloučeni veřejní kulturní pracovníci, avšak na rozdíl od venkovských obcí i zemědělci). Vzhledem k sociálnímu složení města byli vybíráni informátoři z tradičního městského prostředí, tedy především z vrstvy řemeslnické a dělnické. Snahou bylo, aby se výzkum konal v historickém jádru města („uvnitř hradeb“), a nikoliv na perifériích, neboť ty mívaly výrazný vztah k venkovskému okolí. Na rozdíl od venkovských obcí nešlo však ve městech o vysledování nejstaršího zjistitelného stavu, nýbrž o zachycení běžného nivelizovaného městského úzu (a to i u staré generační vrstvy). Před výzkumem mluvy mladé městské generace bylo třeba v prvé řadě rozhodnout, která věková kategorie mládeže by byla pro výzkum nejvhodnější. Ukázalo se, že za informátory mohli být zpravidla vybíráni žáci nejvyšších tříd základních škol. Vývoj jazykového povědomí je u 14–l5letých žáků už v podstatě ukončen a sondační výzkum potvrdil, že i tito mladší informátoři zvládali požadavky výzkumu v dostatečné míře. Tím se značně usnadnilo vyhledávání jednotlivých informátorů, protože se výzkum mohl provádět přímo ve školách. Přitom u žáků nejvyšších tříd základních škol byla poslední možnost vybírat z celé populace, ještě před diferenciací žactva. A tato skutečnost se ukázala jako nedocenitelná, ba rozhodující.
Místní původ žáků a jejich rodičů se ještě před vlastním výzkumem zjišťoval většinou zvláštním dotazníkem, který vyplňovali žáci se svými rodiči. Souhlas s výzkumem ve školách dalo ministerstvo školství oznámením publikovaným v ministerském věstníku.
Ačkoliv byly optimální podmínky pro výběr informátorů takto zajištěny, poměrně často se stávalo, že vzhledem k velké migraci městského obyvatelstva plně vyhovovalo požadavkům na místní původ zkoumaných mluvčích jen několik žáků z celé školy. Pokud to situace dovolila, bylo nutno pracovat i na několika školách; v druhém sledu se pak přibírali i žáci, kteří se ideálním podmínkám výběru co nejvíce přibližovali. Při výzkumu ve větších městech (Praha, Brno, Ostrava), kde po řadu desetiletí trval značný příliv nářečně různorodého obyvatelstva, byl požadavek místního původu dokonce rozšířen podle možnosti i na prarodiče zkoumaných žáků.
Vlastní výzkum prováděli explorátoři s malými 2–4člennými skupinkami, v nichž se obvykle vystřídalo asi 10–15 zkoumaných jednotlivců, a to tak, aby se program výzkumu mezi ně vhodně rozdělil. Zpracování dotazníku s mladými informátory v prostředí školy vyžadovalo od explorátora naprosto jiný metodický přístup než při výzkumu nářečí ve venkovských obcích a u staré městské generace. Zatímco tam se explorátoři snažili zaujmout příslušníky staré generace spíše věcnou stránkou svých dotazů a odvést tak pozornost od sledované složky jazykové, nepřestávali si žáci naopak uvědomovat, že jde vlastně o formální stránku jejich odpovědí, a to tím spíše, že jim forma explorace nutně připomínala školské zkoušení, při němž se obvykle vyžaduje mluva spisovná. Proto se nejlépe projevovali – zvl. v nivelizovaném prostředí českých měst – tzv. dobří žáci (např. dobří češtináři), kteří si daleko lépe dovedli odreagovat „nenormálnost“ situace při výzkumu. Mládež na Moravě, v jejíž mluvě byly nářeční prvky ještě dost výrazné, podléhala těmto vlivům mnohem méně. Nejvíce záleželo na tom, aby si vybraní mladí informátoři jasně uvědomovali rozdíl mezi spisovnou úrovní projevu a mezi běžnou mluvou nespisovnou, která byla předmětem výzkumu. Navodit přirozené jazykové chování v průběhu výzkumu se dařilo; mládež totiž hovořila běžnou mluvou nejen v rodině, při hrách, při sportu, ale přímo i ve školním prostředí při vzájemné komunikaci o přestávkách apod. Také ve vztahu k vrstvě nářeční dovedli žáci při výzkumu někdy až překvapivě dobře upozornit na slova a tvary, které už nebyly součástí jejich aktivního úzu a které měly už jen „odposlouchané“ od svých rodičů, resp. prarodičů. Poznámky tohoto druhu vhodně ilustrují a konkretizují proces generačního ústupu jazykových jevů. Kromě vlastního dotazníkového výzkumu bylo možno s některými žáky pořídit přirozené magnetofonové nahrávky souvislých projevů; ukázky z nich byly vřazeny do Českých nářečních textů (1976).

Poněkud jiný charakter měl výzkum mluvy mládeže ve městech pohraničních, především proto, že při výběru informátorů bylo nutno respektovat různorodý regionální původ převážné většiny mluvčích. V ostatních svých složkách, zvláště při práci s dotazníkem, byl ovšem tento výzkum zcela totožný s výzkumem mluvy městské mládeže ve vnitrozemských bodech sítě. Proto na něj navazoval, a to i přejímáním řady metodických zkušeností.
Základní předpoklady výzkumu pohraničních měst pro atlas byly splněny už tím, že tento výzkum se prováděl v době, kdy tam vyrůstala vlastně už druhá generace místního obyvatelstva. Rodiče mladých informátorů totiž přišli do pohraničí ještě jako malé děti. Znamenalo to tedy, že také po stránce jazykové došlo k značné stabilizaci a že se u mladé generace už vytvořil jistý obecně platný standard. Tato skutečnost se pak plně odrazila i ve výsledcích výzkumu.
U díla zaměřeného speciálně na jazykovězeměpisnou prezentaci podávaného materiálu byla velmi závažná otázka adekvátního výběru informátorů co do bývalé krajové příslušnosti jejich rodičů. Potřebný obraz o místním složení části obyvatelstva zahrnutého do výzkumu byl získán ze zvláštních dotazníků, které ještě před vlastní explorací vyplňovali žáci o sobě a o svých rodičích (šlo o žáky žijící od narození, nejpozději od 4 let ve zkoumaném městě).
Bylo zřejmé, že ve zkoumaných pohraničních městech v Čechách měla dobrá polovina žáků splňujících podmínky výzkumu oba rodiče z Čech, na Moravě z Moravy. Protože atlas musí usilovat o jisté zevšeobecnění, bylo nepochybně zcela oprávněné rozhodnutí, že se výběr informátorů pro ČJA v Čechách – a paralelně i na Moravě – soustředil právě na tyto žáky. Pokud jde o podrobnější rozlišení rodičovského původu sledovaných žáků podle nářečních oblastí, zjistilo se, že ve zkoumaných městech obvykle převažovali příslušníci sousedních nebo nedalekých oblastí.
Tento stav mohl mít zajisté značný vliv na celkový charakter nově se utvářející městské mluvy mladé generace a bylo ho nutno respektovat i při výběru informátorů pro výzkum, a to podle možnosti i s přihlédnutím k hlavním zastoupeným typům krajové příslušnosti rodičů. I když odpovídající poměrné zastoupení jednotlivých kombinací nemohlo být ve vzorku zkoumaných osob většinou respektováno – a jít do takových podrobností je spíše úkolem monografií než atlasu –‚ bylo výhodnější, podařilo-li se vybrat informátory z nářečně smíšených manželství, aby se tak co nejvíce zabránilo jednostranným vlivům krajového zabarvení, které by neodpovídalo průměru místní mluvy.
Velmi však záleželo na tom – a zvláště v heterogenním jazykovém prostředí to byl požadavek důležitý –‚ aby se během výzkumu podařilo postihnout a posilovat prvky vytvářejícího se kolektivního úzu, a naopak omezovat a izolovat prvky úzu individuálního. Při střetávání nebo i koexistenci různých jazykových forem si mluvčí samozřejmě jejich původ neuvědomují a samo užívání oblastně příznakových podob není v novém prostředí už také vázáno jen na příslušnost k dané nářeční oblasti.
Vytváření obecně platného jazykového standardu v pohraničních městech není proces vývojově přímočarý, avšak společný úzus se postupně vytváří a upevňuje v každodenní komunikaci, zvláště u příslušníků nastupujících generací. Bylo tedy správné, že se výzkum pro ČJA v pohraničních městech soustředil právě na mládež.
Shromážděný materiál pro ČJA byl výsledkem dlouhodobé, cílevědomé přípravy a soustředěného výzkumu. Vlastní terénní výzkum byl většinou velmi náročný. V podmínkách pokročilé nářeční nivelizace a v síti měst závisel do značné míry na zodpovědném výběru spolehlivých a vhodných informátorů, na jejich zájmu i pomoci; od explorátorů vyžadoval tvůrčí přístup a aktivní využívání získaných zkušeností.

 

Kartografické zpracování materiálu

Kartografické zpracování materiálu ČJA se v prvním sledu zaměřilo na položky diferencované lexikálně, popř. slovotvorně. [Přípravné fáze kartografického zpracování v dialektologickém odd. ÚJČ se účastnili na pražském pracovišti za vedení S. Utěšeného L. Bachmann, J. Hlavsová, P. Jančák, A. Rubín, L. Švestková a J. Voráč, na brněnském pracovišti J. Balhar, K. Fic, M. Krčmová, V. Lamprechtová-Michálková, J. Pleskalová a J. Skulina.] Tento pracovní postup vyplynul ze skutečnosti, že areálové členění nářeční slovní zásoby patří k méně známým okruhům české dialektologie. Přitom – s ohledem na věcnou stránku slovníku – je právě tento materiál přínosný i pro odborníky z příbuzných vědních oborů (např. pro etnografy, historiky aj.) a může také více zaujmout širší čtenářskou veřejnost. K tomu ještě přistupoval závažný důvod metodický, ověřený i praxí jiných atlasových děl slovanských (např. atlasu kašubského nebo lužickosrbského), že totiž ke konečné syntéze jevů gramatických (zvl. hláskoslovných) je zapotřebí mít k dispozici úplný materiál, tedy i materiál z položek lexikálních a slovotvorných. Kromě toho kartografické ztvárnění hláskoslovné a tvaroslovné části atlasu, tedy zpracování materiálu k těm jazykovým jevům, které jsme z dílčích pohledů a někdy i z pohledů celkových znali naopak dost podrobně – bylo pracovně náročnější a vyžádalo si větší zkušenost a větší míru předběžného mapování. Paralelně s přehodnocováním úlohy jazykových atlasů, při němž se od atlasů jako pouhých souborů zeměpisně uspořádaných jazykových dat dospělo k atlasům výkladovým, došlo i k výrazným změnám zobrazovacích prostředků. Od někdejších map nápisových, v nichž se zjištěné podoby uváděly ve formě fonetických zápisů přímo do mapy k jednotlivým bodům sítě, se dospělo k mapám symbolovým (značkovým), v nichž se lingvistický obsah zobrazoval souborem grafických prostředků. Velký důraz se přitom kladl na hierarchické podání zobrazovaného materiálu, při němž jednotlivé symboly a vztahy mezi nimi vyjadřovaly vztahy v jazykovém systému. Tím se zvýrazňovala i kontinuita jazykových jevů a jejich souvislost v prostoru. ČJA – obdobně jako řada jazykových atlasů slovanských publikovaných po druhé světové válce (mezi nimi též Atlas slovenského jazyka) – byl také původně připravován jako soubor symbolových map. Tato zobrazovací technika měla na dialektologických pracovištích ÚJČ dlouhou tradici, vybudovanou už při rukopisném kartografování rozsáhlého materiálu z korespondenčních anket. Rukopisné kartografování mělo tu výhodu, že repertoár vyjadřovacích prostředků nebyl tolik limitován omezenými možnostmi užité reprodukční techniky jako u map v publikacích. Hlavní sledované téma bylo totiž možno na těchto rukopisných mapách odlišovat barevně, a tím se zároveň uvolnilo více prostředků pro paralelní sledování dalších, podřazených rozdílů. Pro tisk – zvláště u publikací s malým nákladem – byl však tento způsob zobrazení velmi náročný a uplatnil se zatím jen u některých jazykových atlasů. [Ze slovanských atlasů je to např. Atlas ukrajinskoji movy. Kyjev, 1984. Barevně je také tištěna mapová příloha k sémaziologické studii V. Vážného O jménech motýlů v slovenských nářečích (1955), která je vlastně naším prvním lexikálním atlasem.] S ohledem na možnosti budoucího publikování díla se už při přípravě rukopisných map vycházelo z nutnosti jednobarevného podání. To ovšem znamenalo výrazné omezení vyjadřovacích prostředků, protože už rozdíly v základní rovině zobrazení bylo nutno vyjadřovat figurami a pro jevy na nižších úrovních zobrazení bylo pak k dispozici jen vnitřní členění figur a přídatné diakritické prvky. Přesto bylo techniky jednobarevné symbolizace s úspěchem užito v řadě atlasů [ze slovanských atlasů jmenujme především Atlas slovenského jazyka, zvl. díly I, III a IV], mj. i u tak náročného díla, jakým je Atlas linguarum Europae, v němž se zpracovává materiál neobvyklé šíře a rozmanitosti.

K uspokojivým výsledkům při konečném kartografickém ztvárnění jazykového obsahu map je možno ovšem dospět jen tehdy, provádí-li se mapování materiálu alespoň dvoufázově. Fázi, při níž jsme se snažili o výrazné podání areálů i důležitých případů rozptýlených a jednotlivých, nutně předcházelo kartografování pracovní. Při tomto prvním stupni zpracování byl získán věrně reprodukovaný materiálový svod všech zjištěných jazykových dat. Takové pracovní mapy umožňovaly zároveň poznat charakter každé zpracovávané položky, zjistit stav získaného materiálu a zhodnotit míru jeho územní diferenciace, a to jak v pohledu celkovém, tak i v potřebných detailech.
Pro počáteční pracovní kartografování byla nejprve zvolena technika nápisových map; touto formou byly zpracovány položky určené pro řídkou síť. Kromě zjištěných odpovědí se k jednotlivým bodům sítě pokusně připojovaly i všechny příslušné hodnotící kvalifikátory, jimiž se označovala frekvence dublet, generační rozdíly, doklady nejisté, doklady ze spontánních projevů atd. Taková zjištění mohla být při souhrnném pohledu cenným vodítkem pro hodnocení materiálu. Ze zkušebního kartografování pak vyplynulo, které ze sledovaných údajů jsou pro toto hodnocení méně důležité, takže jejich registrování na mapách bylo možno zjednodušit nebo od něho upustit.
Pracovní kartografování úplného materiálu k lexikálním a slovotvorným položkám se provádělo formou bodové symbolové techniky. Pracovní značkové mapy měly vlastně stejný charakter jako mapy nápisové. Rozdíl byl však v tom, že se jednotlivé analyzované prvky zobrazovaly smluvenými grafickými prostředky, takže svou grafickou formou byly takové mapy vhodnějším východiskem pro konečné symbolové řešení. Jazykové údaje bylo ovšem třeba vnášet do map po předchozím utřídění a podle připraveného značkového klíče, při jehož sestavení se dbalo na hierarchičnost a souvztažnost jednotlivých dílčích prvků. Hlavním jednotícím a zobecňujícím rysem v této fázi mapování bylo využití kategoriálního rozdílu mezi značkami lineárními a figurálními pro vyjádření základního vztahu nářeční slovní zásoby k slovní zásobě spisovné. V protikladu k výrazům centrálním, které se zpravidla shodovaly se spisovným jazykem a jimž se na lexikálních mapách obvykle přidělovaly lineární značky, byly výrazy známé jen z nářečí označeny figurami, takže oblasti s charakteristickými diferenčními rysy jsou na mapách odlišeny i graficky. Ověřením první fáze pracovního značkového mapování bylo interní vydání dvou ukázkových sešitů analytických map s doprovodným metodickým výkladem (celkem zde bylo představeno 45 ukázkových map a 6 ukázkových komentářů), představující zároveň dva vývojové stupně kartografického zpracování materiálu (v druhém souboru se např. při mapování rozdílů lexikálních a slovotvorných už dospělo k zobecněnému podání pravidelných nářečních hláskových rozdílů). Tak se postupně utvářela a konkretizovala představa o obsahové a formální náplni celého díla.
Během pracovního kartografování i při přípravě obou ukázkových sešitů se zároveň potvrdilo, že materiál shromážděný pro atlasové zpracování přímým terénním výzkumem má velkou dokumentární hodnotu a že se zřetelem na jeho charakter, obsah a míru spolehlivosti je nanejvýš účelné, aby byl představen na jazykových mapách. Některé jednotlivé nebo dílčí nedostatky vyplývaly většinou ze současného celkového stavu nářečí a z charakteru některých položek. Většinou šlo o dublety, jejichž plná ekvivalentnost nebo rozdíly v stylovém hodnocení nemusely být vždy dostatečně postiženy. Hojnost dubletních forem patřila k výrazným rysům zachyceného materiálu, tedy k základní charakteristice současné nářeční vrstvy vůbec, a činila proto i při kartografickém ztvárnění jisté potíže technického rázu.
Původní návrh představit shromážděný materiál pro ČJA v rozsáhlé edici o mnoha mapových svazcích s paralelními díly komentářů – jak je to u velkých národních jazykových atlasů obvyklé – se však ukázal jako nereálný. Bylo proto nutno hledat jiné řešení, aby přesto mohl být tento cenný a závažný materiál zpřístupněn širší veřejnosti.
Nemalým problémem jiných atlasů – a tato okolnost znamená značnou nevýhodu vlastně také pro uživatele – je příliš velký formát. Nejvýhodnější je, podaří-li se zachovat formát běžné knižní publikace. Bylo si však třeba uvědomit, že přílišné zeschematizování map nebo naopak jejich neúměrné zmenšení, které by znemožňovalo čtení, by vlastně znamenalo značné znehodnocení tohoto pečlivě připravovaného díla. V jazykovém atlase není mapa ilustrací, ale přímo základním prostředkem interpretace lingvistického obsahu ve vztahu k prostoru. Bylo tedy třeba nalézt nový způsob grafického podání, který by umožňoval reprodukovat výsledný obraz ve zmenšeném měřítku, aniž by přitom mapa ztratila svou sdělnou hodnotu. Takový způsob se podařilo nalézt v zjednodušeném, syntetizujícím způsobu zobrazení, který spočíval v kombinaci plošných a bodových grafických prostředků. Plošnou technikou, která je při tomto způsobu grafického podání prostředkem základním, byly vymezeny areály (izoglosami s nápisem uvnitř dané plochy nebo šrafováním). Bodová značková technika byla důležitým prostředkem doplňkovým (lze tak představit i rozptýlený výskyt forem nebo příliš malé, úzké a nepravidelné plochy). Způsob syntetizujícího podání lingvistického obsahu, k němuž se postupně dospělo hledáním optimálního řešení, byl pak koncem roku 1984 ověřen v rukopisném ukázkovém souboru map a komentářů. Na příkladech zde bylo konkrétně prokázáno, že nově zpracované mapy jsou schopny požadovaného zmenšení a že i v této své výsledné podobě mohou v uspokojivé míře tlumočit výsledky výzkumu. Zároveň se ani při tomto podání a zmenšení neztratila možnost sledovat situaci v každém zkoumaném bodě sítě. Při přechodu na menší formát mapy nešlo tedy o mechanický převod původní velké analytické mapy symbolové do menší mapy izoglosové, ale o nové grafické ztvárnění. Zároveň bylo ovšem třeba pečlivě analyzovat i obsah mapy a v konkrétních případech zvážit, co ještě do mapy zahrnout a čeho se třeba i zříci ve prospěch větší srozumitelnosti, „čitelnosti“. Mapa může totiž obsahovat jen tolik, kolik lze v malém měřítku ještě dobře vnímat. Méně závažná, jednotlivá fakta, která už nebylo možno do mapy pojmout, byla přesunuta do komentáře.
Navržený způsob kartografického podání, který zároveň znamenal i konečné stadium zpracování materiálu pro ČJA, se pak v průběhu další práce na autorských rukopisech map prověřoval a ještě v mnohém zdokonaloval až do předkládané podoby. Přitom se postupovalo podle podrobné interní instrukce a jednotlivá autorská řešení se konzultovala na společných poradách. Snahou zpracovatelů bylo dosáhnout co možná největší jednoty podání, aby při tlumočení lingvistického obsahu zachovávalo celé dílo jednotný ráz. Uplatněním vyššího stupně abstrakce nabyly syntetizující mapy zároveň i vyššího stupně kartografického ztvárnění než analytické mapy čistě symbolové. A tak definitivní řešení, původně vynucené technickými možnostmi, se osvědčilo jako přínosné a pro rozvoj oboru plně vyhovující. Novým netradičním řešením grafické složky se dospělo k zjednodušenému podání, které umožnilo snazší přístup k materiálu ČJA i širšímu okruhu uživatelů. Závěrečná zpracovatelská fáze znamenala také zároveň poslední krok k realizaci tohoto základního díla české dialektologie.

 

Lexikální část atlasu

Lexikální oddíl ČJA přináší obraz jazykovězeměpisné diferenciace nářeční slovní zásoby na území českého národního jazyka. Mezinářeční konfrontace, vycházející z dostatečně reprezentativní řady slov, umožnila podat míru a charakter územních rozdílů v oblasti nářeční slovní zásoby a získat repertoár základních nářečních ekvivalentů, které se na této diferenciaci podílejí. Zároveň přispěla i k osvětlení rozdílů v rozsahu a rozvrstvení slovního inventáře českých nářečí v poměru k inventáři celonárodnímu.
Kromě rozdílů lexikálních se ve vybraném souboru sledovaly i územně vázané rozdíly v jazykových rovinách hierarchicky nižších, především rozdíly slovotvorné a nepravidelné varianty hláskoslovné. Zároveň se probírají i případy rozdílů čistě slovotvorných.
Jednotlivá hesla obsažená v prvních třech svazcích ČJA prošla několikastupňovým výběrem. Už při výběru lexikálních položek pro dotazník se vycházelo z poměrně širokého záběru, jak jej představují oba sešity Slovníkového dotazníku určené pro korespondenční lexikální anketu (KLA – celkem asi 1 250 položek). [Charakteristika obou dotazníků viz Naše řeč. 1955, 38, s. 245–247 a 1959, 42, s. 105–107. Vycházelo se ze širokého souboru asi 2 000 hesel, který připravil V. Vážný. Anketa se konala v letech 1955–1960 ve spolupráci s učiteli národních škol na území českého jazyka.] Tento výběr se opíral o výsledky předběžného orientačního kartografování a zaměřil se zvláště na ty případy, kdy se rozdíly dané příslušnými ekvivalenty a jejich variantami týkají celého jazykového území. Stranou byla tedy ponechána např. taková hesla, jejichž diferencující se ekvivalenty jsou charakteristické jen pro jediný, obvykle okrajový úsek (např. jen slova chodská). Také se dbalo na to, aby ani po stránce věcné nebyly předměty a činnosti, jejichž nářeční pojmenování se při výzkumu zjišťovala, vázány jen na některé dílčí oblasti. Proto nebyla do výzkumného programu zařazena např. terminologie vinařská, chmelařská, lnářská, terminologie speciálních řemesel, názvy krajových jídel apod. A naopak se sledovala např. terminologie zemědělská vztahující se k starému způsobu zemědělské výroby, termíny pro části venkovského domu, kuchyně apod., a to proto, že spolu s dalšími výrazy ze všech oblastí tradičního venkovského života se jejich užívání – až na nepatrné výjimky – zpravidla vztahovalo na celou zkoumanou oblast. Pokud jde o stránku jazykovou, dbalo se na to, aby kromě substantiv, která přirozeně měla zřetelnou převahu, nebyly opomíjeny ani ostatní slovní druhy, zvlášť slovesa. K další redukci lexikálních položek došlo už po skončení první etapy výzkumu na řídké síti. Během kontrolního mapování se totiž ukázalo, že přes snahu udržet při výzkumu u sledovaných položek jednotu významu nejsou zjištěné názvy některých reálií srovnatelné. Tyto reálie se totiž v různých oblastech odlišují v tvaru, velikosti, v materiálu nebo ve funkci a v důsledku těchto rozdílů mohou mít i odlišná, specifikovaná pojmenování. Takové položky musely být proto z dalšího výzkumu na husté síti vypuštěny. Zvlášť pečlivý výběr byl proveden po detailním zhodnocení výsledků pracovního kartografování na analytických symbolových mapách. Šlo totiž také o to, aby v rámci vymezených možností byly ve vydávaném souboru map představeny jen takové položky, jejichž obsah lze dobře zobrazit na mapách syntetizujících. Přednost se dávala mapám s jasným areálovým členěním, které přispěly k poznání lexikální diferenciace českých nářečí. Stranou se tedy nechávaly rozdíly nepodstatné (např. podružné rozdíly hláskoslovné) a taková mapová zobrazení, na nichž bylo nářeční členění vlivem pokročilé nivelizace už úplně zastřeno nebo kdy se sledované diferenční jevy uchovávaly jen v nevýrazných, nepatrných zbytcích. Nevhodné byly také položky s velkou variabilitou, jež byla častá zvláště u výrazů expresivních, a případy, kdy by byl výsledný obraz na mapě zeměpisně málo vyhraněný nebo příliš komplikovaný. Přes tato omezení, která se však týkala jen případů okrajových, pro něž je mnohem vhodnější zpracování monografické, podařilo se na vybraných lexikálních a slovotvorných mapách ukázat jádro materiálu a postihnout hlavní případy charakteristických jazykovězeměpisných rozdílů.

Vybrané položky jsou v ČJA představeny čtverým způsobem. Tato diferencovaná, v podstatě úsporná forma byla zvolena proto, aby v rámci vymezeného rozsahu bylo možno publikovat co nejvíce materiálu. Úspora spočívá v tom, že v případech, kdy by celá mapová plocha nebyla využita, zobrazuje se jen výsek mapy, a to zpravidla výsek se situací moravskou. Výseků se situací jen českou je málo a kombinují se na mapách celého jazykového území s jinými položkami zachycujícími situaci na Moravě. Mapové výseky jsou vlastně jistou obdobou položek, které byly už pro fázi přímého výzkumu regionalizovány. V ČJA se rozlišují tyto formy jazykových map:
1. Základní, obvyklou formou jsou mapy celostránkové, na nichž se zobrazuje celé jazykové území.
2. V případech, kdy je výsledný obraz na mapě jednoduchý a kdy není třeba představovat více detailů, bylo zvoleno zobrazení na mapě malého formátu, v rozsahu poloviny strany. Na takových mapách je rovněž zobrazena situace ve městech.
3. Půlstránkový rozsah má i výsek mapy základního měřítka s moravskou a slezskou situací. Jen tam, kde bylo třeba doplnit mapový výsek se situací v Čechách, byla přičleněna regionalizovaná mapa s moravskou a slezskou situací na společný mapový podklad základního měřítka.
4. Vytvářely-li konkurující si ekvivalenty jen dvojčlenné, ostře rozčleněné protiklady, které bylo možné na mapě zakreslit jednoduchou izoglosou, samostatná mapa nevznikla. Takové položky jsou představeny společně na svodných izoglosových mapách.

V lexikální části atlasu se v uspořádání mapových položek postupovalo obdobně jako v Dotazníku podle věcněvýznamových souvislostí. Je ovšem přirozené, že původní pořadí hesel v dotazníku nemohlo být zachováno, protože tím, že byla zařazena jen hesla vybraná, byla původní věcná souvislost místy porušena. Kromě toho muselo nové věcné uspořádání map respektovat ten fakt, že půlstránkové mapy bylo nutno spojovat do dvojic. V morfologické, hláskoslovné a syntaktické části atlasu jsou mapy za sebou řazeny vždy podle logických kritérií (gramatických kategorií, typu hláskových či syntaktických rozdílů) vyplývajících ze zaměření příslušného svazku.
Základem nového číselného značení (oproti Dotazníku) v rámci každého svazku se stalo pořadí komentářů. Stejné pořadové číslo jako komentář má i příslušná mapa (celostránková nebo půlstránková), která je vždy umístěna na pravé straně dvoustrany, vpravo od komentáře. Číselný sled map je však místy přerušován, protože určitým komentářům přísluší jen izoglosa zobrazená na některé svodné mapě. Takové komentáře se v číselném značení odlišují, a to tak, že za příslušným pořadovým číslem komentáře, které v lexikální části atlasu vyplynulo z věcné souvislosti zařazených položek a v ostatních částech z jejich logického zařazení podle zaměření příslušného svazku, je za lomítkem připojeno ještě číslo příslušné svodné mapy a izoglosy.
Z charakteru nářeční slovní zásoby v prvních třech svazcích ČJA vyplynulo, že po stránce významové náležela řada vybraných položek do okruhu slov vázaných funkčně na tradiční venkovské prostředí. Orientace na nejstarší zjistitelný stav zkoumané nářeční vrstvy, která byla vzhledem k cíli a zaměření atlasu zcela opodstatněná, měla ovšem v rovině lexikální ten důsledek, že výzkum zahrnul také starou vrstvu pojmenování užívaných na venkově aktivně ještě na počátku 20. století. Proto se v sledovaném lexikálním souboru objevují i výrazy ze současného hlediska historické, spojené se zaniklým způsobem života, především názvy starých, již neužívaných předmětů (zvláště zemědělského nářadí) a též zaniklých jevů společenského života. V rámci vybraných položek jsou tedy kromě výrazně převažujících tzv. dialektismů lexikálních majících odpovídající ekvivalenty v spisovném jazyce také dialektismy specifické, které ekvivalentní spisovný protějšek nemají.
Mezi vybranými položkami byla ovšem také řada slov z běžné slovní zásoby. Ta se sice také sledovala v kontextu tradičního venkovského prostředí, ale měla živé pokračování v současné běžné mluvě, a to jak ve vrstvě nářeční, tak ve vrstvě interdialektické. Srovnání těchto vrstev umožnilo v jednotlivých konkrétních případech sledovat pohyb v nářeční slovní zásobě.
Při takto zaměřeném postupu velmi záleželo na přesném vymezení sledovaného významu a na tom, aby zjištěné ekvivalenty danému významu plně odpovídaly. Je tedy jasné, že v zeměpisném průmětu se nesledovalo celé významové spektrum daného slova a že příslušný význam bylo nutno v řadě případů ještě více zpřesnit a zúžit, aby byly vytvořeny co nejlepší podmínky pro zeměpisnou konfrontaci. Na druhé straně bylo třeba – zvláště při zpracovávání výsledků – respektovat skutečnost, že nářeční mluvčí jednotlivé významové kategorie a podkategorie vždy jasně nerozlišovali (např. téhož názvu se užívalo pro několik významových podskupin nebo zase naopak název pro pojem hierarchicky nižší mohl označovat pojem nadřazený) a že přechody mezi blízkými významy mohly být plynulé.
Největší obtíže při určování ekvivalentnosti jednotlivých nářečních označení nastávaly u předmětů hmotné kultury. Ty se totiž na zkoumaném území často odlišovaly v tvaru, materiálu i ve způsobu výroby. Tyto rozdíly, podmíněné jak oblastně, tak vývojově, mohly být pro volbu, užívání i ústup jednotlivých pojmenování na různých místech a v různé míře významné. Přitom relevantní rysy, s nimiž bylo určité pojmenování v dané oblasti spojeno, byly v rámci celého zkoumaného území národního jazyka proměnné. Tento stav někdy přímo zabránil tomu, aby bylo možno shrnující celkový pohled vůbec podat, u řady mapovaných položek se na takové případy upozorňuje v druhém oddíle komentáře. Jednotícím kritériem ekvivalence při lingvistickém podání názvů těchto věcně se různících předmětů byla především jejich funkce, účel, kterému daný předmět slouží.
Na rozdíl od spisovných termínů s dosahem celonárodním, pro které je mj. charakteristická přesnost, jednoznačnost a ustálenost, jde v terminologii lidové, studované v rámci nářeční slovní zásoby, o termíny nikoliv odborné, ale laické. Vychází se z praktického významu, jaký mají ve svém prostředí, a zároveň se v nich odrážejí znalosti, hodnocení a přístup prostého uživatele jazyka.
Podání terminologie hmotné kultury v jazykovém atlase se tedy řídí zřeteli lingvistickými, avšak výsledky jsou podány tak, aby se zároveň respektovala i stránka věcná, takže atlas může být užitečný i pro pracovníky jiných oborů.
Při posuzování ekvivalentnosti bylo třeba také věnovat pozornost výrazům expresivním. Stejně jako už při samém výzkumu bylo nutno i při zpracování jeho výsledků dbát toho, aby i představované nářeční ekvivalenty nevybočovaly z neutrální stylové roviny. V některých případech, zejména při bohaté metaforičnosti nářečních pojmenování, je ovšem expresivita výraznější a někdy se může dokonce uplatnit i v lidové terminologii. Na to se vždy upozorňuje v komentářích. Ze zeměpisného srovnání ekvivalentů vyplynuly někdy oblastní rozdíly v míře jejich expresivity. Některé výrazy byly totiž v určitých oblastech chápány jako zcela neutrální, bez emocionálních příznaků, jinde jako více nebo méně expresivní. Týkalo se to nejčastěji výrazů s formální deminutivní nebo augmentativní příponou (masnička ‚máselnice‘,druženka, družice ‚družička‘ aj.). Případy rozdílného oblastního chápání expresivity se však vyskytly i v rovině lexikální (srov. ekvivalenty klukhochchlapecogar nebo děvčeholkakurvaděvkažába). Dotazník ČJA obsahoval také některé položky, které byly na expresivní vyjadřování přímo zaměřeny. Pro zpracování na syntetizujících mapách však byly tyto okrajové případy pro velkou variabilitu a pro komplikace při postihování míry expresivity zcela nevhodné.
Za rovnocenné ekvivalenty se samozřejmě považovala i slova přejatá, a to i ta, která pronikla do nářeční slovní zásoby v době novější. Šlo především o výrazy německé, které před první světovou válkou zasáhly nejen mluvu městskou, ale dostaly se i do mluvy prostředí venkovského, zvláště do lidové terminologie. U mluvčích, kteří v té době žili nebo vyrůstali – a právě mluva této generace reprezentovala v atlase starou vrstvu nářeční –‚ byl takový vliv zcela přirozený. Za rovnocenné ekvivalenty byla ovšem považována jen taková slova, která měla u nářečních mluvčích charakter ustálených a neutrálních, neexpresivních pojmenování.
Základním kritériem pro posuzování ekvivalence zjištěných pojmenování, které bylo při kartografickém zpracování materiálu s úspěchem aplikováno také u pojmenování méně obvyklých nebo nejistých, byla výrazná zeměpisná vyhraněnost těchto výrazů. Kromě sémantických dialektismů (např. v případě zdánlivě nevěrohodného pojmenování okřín pro slaměnou ‚ošatku‘ na Valašsku, zásmažka pro ‚sypání na koláče‘ na Zábřežsku, západočeské označení sražené mléko pro ‚kyselé mléko‘) se tento způsob verifikace osvědčil např. i při posuzování zeměpisně vázané neutralizace expresivních výrazů.
Při studiu diferenční nářeční slovní zásoby bylo primárně důležité sledovat i vztah ke slovní zásobě spisovné. Šlo v podstatě o to odlišit v rámci sledovaných slov s pojmovými významy příznakovou složku nářeční, kterou tvořil soubor příznakových nářečních ekvivalentů (tj. charakteristických výrazů nespisovných), a složku nepříznakovou, představovanou příslušnými stejnovýznamovými protějšky, shodujícími se se spisovným jazykem [toto rozlišení není zřejmé jen z map; připomíná se důsledně ve 4. oddíle komentáře]. Představované mapy jsou tedy přínosné také v tom, že umožňují lépe poznat charakter vzájemného vztahu obou složek. Vazba nářečního a spisovného lexika se projevovala tak, že řada ekvivalentů, které byly současně ekvivalenty spisovnými, měla své teritoriální zázemí, svůj vlastní areál, a bezprostředně se tedy účastnila zeměpisné diferenciace českého jazykového území. Přímý vztah k vrstvě spisovné ovšem zároveň určoval charakter „nadřazenosti“ takových ekvivalentů, a to jak v rovině horizontální (územní postup na úkor sousedních areálů s výrazy regionálně příznakovými), tak vertikální (šíření prostřednictvím vrstvy interdialektické).
Při posuzování celkového charakteru nářeční slovní zásoby nebylo ovšem možné opomenout tu skutečnost, že v celé její struktuře převažovaly výrazy shodné se slovní zásobou spisovnou a obměňované jen formálně, zvláště v rámci pravidelných hláskoslovných nářečních jevů.
Je tedy zřejmé, že v rámci nářeční slovní zásoby byl podíl složky shodné se spisovným jazykem značný. Už sám tento stav příznivě působil na probíhající nivelizační tendence, charakteristické pro vývoj v nářeční slovní zásobě. V rovině lexikální provázel tento proces urychlený ústup příznakových nářečních výrazů ve prospěch výrazů interdialektických a spisovných. Tyto změny, které obrážejí společenský vývoj rychleji než změny v ostatních rovinách jazykového systému, bylo možno konkrétně sledovat téměř na všech představených mapách. Projevovaly se rozkolísaností v pojmenování a četnými dubletami nejen v přechodových územích, ale mnohdy i v samém jejich jádru. Z map je také zřejmé, že tento nivelizovaný stav byl mnohem patrnější v Čechách než na Moravě a ve Slezsku. Na druhé straně však stupeň nivelizace nářečních lexikálních rozdílů nebyl ještě takový, aby jejich zobrazení na jazykových mapách přímo znemožňoval; ovšem v řadě případů podání obrazu nejstaršího zjistitelného stavu do značné míry ztěžuje. Většina položek v prvních třech dílech ČJA, věnovaných slovní zásobě, je zaměřena onomaziologicky, tj. tak, že se k vybraným slovům s pojmovými významy zjišťovaly odpovídající ekvivalenty v nářečích českého jazyka. Byly však zařazeny také položky, které při výzkumu vyžadovaly postup sémaziologický, tj. takový, při němž se zjišťuje geograficky vázané významové rozrůznění daného slova; těm je rovněž věnováno několik map (např. grúň, járek, ráztoka, sodovka, sotor).
Obraz zeměpisné diferenciace území českého jazyka, dává zároveň předpoklady k bližšímu poznání charakteru jazykovězeměpisných rozdílů a k jejich prohloubenému studiu. Je však třeba připomenout, že způsob zobrazení na syntetizujících mapách zvýrazňuje složku diferenční. Izoglosy, které se po grafické stránce jeví jako ostré předěly, neodpovídají totiž tímto svým charakterem povaze a stavu nářečí v době výzkumu, zvláště na území Čech. Ve skutečnosti jsou totiž předěly mezi oblastmi výskytu jednotlivých ekvivalentů nebo jejich variant zpravidla plynulé. Jde vlastně často spíše o vyznačení současného maximálního rozsahu sledovaného jevu; intenzita výskytu obvykle slábla právě směrem k okrajům areálu. Vzhledem k celkovému zaměření na nejstarší zjistitelný stav se při vymezování areálů ukázalo jako potřebné citlivě preferovat především ekvivalenty příznakové a naopak nezvýrazňovat projevy nivelizační.
Specifičnost lexikálních hranic, zobrazených v prvních třech dílech ČJA, souvisí s těsnou vazbou významové složky na sféru mimojazykovou. Po stránce jazykové není zanedbatelné ani to, že lexikální soustava má jinou systémovou povahu než např. systém gramatický; připomíná se zvláště její značná složitost a relativní neuzavřenost. To vše mohlo v různé míře podmiňovat větší proměnlivost lexikálních areálů. Významným specifickým rysem areálů s příznakovými výrazy byl jejich silně ústupový charakter. Lexikální hranice jsou totiž obvykle méně stabilní než hranice hláskoslovné a morfologické. Výrazným rysem lexikálních areálů byla rovněž jejich velká prostupnost, tj. paralelní výskyt dvou nebo i několika vzájemně se prolínajících a soupeřících lexémů. Nešlo tedy jen o ústup příznakových nářečních ekvivalentů v důsledku pronikajících výrazů interdialektických, popř. spisovných, ale o výsledek pronikání a překrývání příznakových nářečních ekvivalentů navzájem, které mohlo v minulosti probíhat v různých obdobích. Důsledkem tohoto prostupování byla menší vyhraněnost takových oblastí. Na mapách jsou takové případy, kdy byl výskyt jednotlivých příznakových lexémů nekompaktní a místy i rozptýlený do různých ostrovů, zobrazeny zpravidla symboly, takže rozdíl proti kompaktnějším a velkým areálům vyznačeným izoglosami je ještě markantnější.

 

Morfologická část atlasu

Čtvrtý díl ČJA přináší pohled na nářeční rozrůznění jevů tvaroslovných (morfologických). Sleduje tedy rozdíly v gramatických formách ohebných slov. Z toho plyne celkové uspořádání svazku. Vychází se ze slovních druhů; ty jsou probírány v tomto pořadí: podstatná jména, přídavná jména, zájmena, číslovky, slovesa. U jmen je dále třídicím principem číslo, rod, pád, typ (např. měkký, tvrdý). Zájmena se dělí na bezrodá a rodová. U sloves jsou jako první probrány jednoduché tvary odvozené od kmene přítomného (indikativ prézentu, imperativ), pak tvary od kmene minulého (infinitiv, příčestí činné, příčestí trpné), následují tvary složené. Autoři se opět snažili postupovat podle týchž metodických zásad jako u tří lexikálních svazků. Oproti lexikálním svazků však bylo třeba vyřešit některé problémy. Při zpracovávání morfologického svazku stáli autoři někdy před nelehkou otázkou, které jevy zařadit sem a které naopak včlenit až do svazku pátého – hláskoslovného. Ve 4. svazku se na několika mapách nacházejí i případy, kdy se koncovka, popř. i základ slova obměňují v důsledku víceméně pravidelných hláskoslovných změn. Ve většině takových případů jsou změny vázány na určitý gramatický tvar, takže jejich probírání ve svazku morfologickém je namístě. Zcela ojediněle sem však byly včleněny též položky diferencované jen hláskoslovně, aby totiž v systematickém obrazu nevznikla nežádoucí mezera (např. aby z paradigmatu některý tvar zcela nevypadl). Jistě to není na škodu, když uvážíme, že v oddíle věnovaném flexi se slova zařazují do jiných souvislostí než v oddíle hláskoslovném. Nelze např. opomenout realizaci vokalické nebo konsonantické kvantity, vyskytuje-li se jen u některého morfologického tvaru. U infinitivu je např. morfologický rozdíl jen mezi zakončením na -ti a na -t. Další diference (, , -c’, -c) jsou charakteru hláskoslovného. Reflexy za -t jsou však vázány pouze na formu infinitivu a mají jiný geografický rozsah než obměny souhlásky -t v jiných případech. Podobně je tomu s dloužením vokálu u kmenotvorné přípony (dělal × dělál). Případy fonetických rozdílů a alternačních jevů vázaných na jisté flexivní typy s naprostou pravidelností jsou tedy zařazeny mezi jevy nesporně morfologické. Jejich místo v soustavě tvarů však vyplývá z utřídění jednotlivých forem v první části komentáře a v legendě. Bez uvedení těchto obměn by celkový obraz o rozdílech ve flexivních formách nebyl úplný. Hláskoslovné rozdíly zasahující tvaroslovný základ výrazů, popř. diference slovotvorné se zpravidla také mapují, ale vždy jen jako jev podružný (graficky jsou takové jevy odlišeny přerývanou tenkou čárou, méně často šrafou). V 3. oddíle komentářů, kde se popisuje geografické rozšíření jednotlivých morfologických forem, se o rozdílech fonetických, které nemají přímý vztah k sledované flexivní formě, pojednává jen zběžně a odkazuje se na 5. díl věnovaný hláskosloví. Poměrně vzácně se u otázek zaměřených na morfologické diference objevily i rozdíly povahy lexikální (např. u tvaru gen. sg. m. deště vyšlo najevo, že se v jižních Čechách užívá místo slova déšť jen pojmenování přeprška). Takové rozdíly byly v naprosté většině při mapování pominuty a upozorňuje se na ně jen v prvním a druhém oddíle komentáře. Morfologické prostředky prošly četnými vývojovými procesy. Autoři se je snažili vysvětlit, což však nebylo možné bez komparatistického přístupu. Proto se pro srovnání uvádí rovněž stav ve starším vývojovém období našeho jazyka, situace v staré češtině, v období obrozenském, ale také stav zhruba v druhé polovině 20. století a stav současný. Ukázalo se, že některé formy jsou morfologicky bohatě diferencované, že materiál přinesl hojnost morfologických dvojtvarů, ba někdy dokonce i trojtvarů. Byla snaha zjistit všechny paralelní podoby a určit jejich frekvence, stanovit generační využití, popř. jejich stylistické uplatnění.

Pátý díl ČJA obsahuje pět částí.
Nejrozsáhlejší část je věnována diferencím hláskoslovným. Je členěna na oddíl zaměřený na samohlásky a na oddíl věnovaný souhláskám.
Méně rozsáhlá je ta část svazku, v níž se nacházejí mapy a komentáře sledující územní diferenciaci jevů syntaktické povahy. Pozornost zaměřujeme jednak na výrazové prostředky vyjádření různých syntaktických vztahů, jednak na rozdílné větné konstrukce.
Následuje menší část, v níž jsou probrána adverbia. Ta představují svébytný celek, jak pokud jde o odvozovací základy, tak pokud jde o slovotvorné postupy, jimiž jsou utvářena.
Další část zachycuje výsledky dodatečného výzkumu ve městech. Tento výzkum se opíral o speciální dotazník zaměřený na novější pojmenování reálií svázaných převážně s městskou kulturou a na pojmenování slangového charakteru.
ČJA 5 uzavírá kapitola Svazky izoglos v nářečích. V ní se na základě značného množství izoglos ze všech dílů ČJA představuje nový, detailnější pohled na naše dialekty. Rozbor zaznamenaného obrazu zeměpisného rozrůznění našich nářečí umožnil dospět k shrnujícím pohledům na utváření areálů a stanovit hlavní typy jazykových předělů na území českého národního jazyka, což pomáhá blíže určit vztah areálového členění v rovině lexikální k rozdílům v ostatních rovinách jazykového systému. Tím se zároveň osvětluje otázka, do jaké míry se lexikální diferenciace ztotožňuje s nářeční klasifikací základní, která je založena především na rozdílech hláskoslovných, či zda kromě toho existuje ještě členění jiné, na hláskoslovné diferenciaci nezávislé. Předběžné rozbory, založené na dílčích výsledcích korespondenční ankety se Slovníkovým dotazníkem [šlo o dílčí sondu z oblasti lidové terminologie (Utěšený, 1967) a o širší soubor hesel, představený na poměrně řídké, orientační síti (Utěšený, 1973)] dosvědčily, že je možno bezpečně doložit i rozdíly v dalších rovinách. Tyto sondy byly potvrzeny a v mnohých rysech ještě rozhojněny novým komplexním rozborem. Mimo jiné se zde ukazuje na souvislosti průběhu svazků izoglos s dějinami nositelů jazyka, s různými starými administrativními, správními a dalšími hranicemi, jež bránily společenskému styku nositelů nářečí. V této části se uvádějí též některé příčiny vzniku jazykových hranic a odhalují se nejen vztahy mezi nářečními skupinami, ale zároveň vztahy mezi obyvatelstvem. Pátý díl byl vypracován v podstatě podle týchž metodických zásad jako díly předcházející.

 

Komentáře

Komentáře – a stejně tak i mapy – přinášejí zevšeobecnění empirických poznatků získaných terénním výzkumem. Jsou koncipovány tak, aby umožnily čtenáři rychlou orientaci v mapě, usměrnily jeho pozornost na základní sledované problémy a zároveň mu o nich poskytly stručný výklad. Dále mají ukázat na začlenění nářečních pojmenování do celkového vývoje českého národního jazyka a na souvislosti s ostatními jazyky západoslovanskými. V komentářích se také uvádějí všechny údaje, které z jakýchkoli důvodů nemohly být zachyceny na mapách (např. frekvence pojmenování, generační rozdíly v užití výrazů, odlišná situace v městské mluvě, vývojové tendence, odkazy na starší literaturu, některé méně běžné jevy hláskoslovné povahy apod.). Každý komentář začíná záhlavím, v němž se kromě pořadového čísla v rámci svazku a heslového slova uvádí i původní číslo otázky v dotazníku ČJA. U komentářů, k nimž přísluší jen izoglosa na některé svodné mapě, se číslo této mapy a izoglosy připojuje k pořadovému číslu komentáře za lomítko.
Komentář se člení na šest, popř. sedm samostatných oddílů, které se označují jen marginálními číslicemi. Jednotlivé oddíly komentáře:
1. Soupis zachycených podob
2. Vymezení sledovaného významu a výsledky výzkumu
3. Jazykovězeměpisná situace
4. Charakteristika mapovaných výrazů
5. Doklady ze zahraničních obcí
6. Odkazy na jazykové atlasy
7. Doplnění sémanticky blízkou a kartograficky neřešenou položkou.
První oddíl obsahuje soupis zachycených podob. Uvádí zpravidla všechny nářeční ekvivalenty zjištěné terénním výzkumem. Obvykle jsou řazeny do tří pododdílů.
V části M (mapované výrazy) jsou zapsány výrazy zakreslené na mapách izoglosami s nápisy, samostatnými symboly a šrafami.
V části S jsou s přesnou lokalizací uvedeny sporadické lexémy (u map jen se slovotvornou problematikou též sporadické slovotvorné varianty). Šlo někdy o vzácné relikty upozorňující na starší vývojové stadium našeho národního jazyka. Na mapě jsou tyto výrazy souhrnně označeny hvězdičkou. Vyskytne-li se v komentáři u sporadických výrazů zkratka nedubl., znamená to, že v dané lokalitě byl tento výraz jedinečný.
Nemapované jevy jsou registrovány v části N. Sem patří zejména pojmenování, která nebylo možné považovat za plně ekvivalentní (výrazy silně expresivní nebo mající posunutý význam, údaje nevěrohodné a pojmenování utvořená ad hoc v situaci, kdy si informátor příslušný výraz už nevybavil; z nich jsou zde ve výběru uvedena jen ta, která nelze jednoznačně vyloučit jako omyly).
U položek zpracovaných na svodných mapách a na některých mapách regionalizovaných jsou důležité, ale na mapě nezachycené výrazy uvedeny v části X.
V oddílech S, N, X se všechny výrazy řadí za sebou a oddělují se čárkou, v oddíle M se uplatňuje hierarchizace:
V lexikálních dílech (ČJA 1–3) jsou na samostatných řádcích jednotlivé lexémy. Slovotvorné varianty a dále též rozdíly morfologické (tj. rozdíly v rodě, čísle a přecházení mezi vzory) jsou podřazeny příslušnému lexému. Jsou také psány na samostatný řádek, ale s odsazením. Hláskové obměny zachycené na mapě jsou uvedeny po pomlčce za základní podobou výrazu.
V morfologickém díle (ČJA 4) se na samostatné řádky pod sebe řadí morfologické varianty, v ČJA 5 v oddíle věnovaném hláskosloví pak hláskové varianty a v oddíle věnovaném syntaxi pak syntaktické varianty.
Vzhledem k tomu, že syntetizující mapy zobrazují nářeční situaci v zjednodušené podobě, zůstaly některé méně frekventované nebo jednotlivě se vyskytující varianty (zpravidla hláskové obměny) na mapě nerozlišeny. Všechny tyto případy jsou však v komentáři registrovány, a to tak, že odlišné podoby s čísly lokalit jsou k příslušným nadřazeným variantám připojeny v závorce. Na mapě jsou zakresleny stejnými grafickými prostředky jako jejich nadřazený výraz. Vyskytovaly-li se některé z těchto podob ve větším počtu, lokalizace u nich uvedena není; je-li frekvence zakreslené a přiřazené varianty zhruba vyrovnaná a jsou-li zároveň obě varianty, které se promíšeně objevovaly v témž areálu, hláskově velmi blízké, jsou v komentáři odděleny jen čárkou (např. ČJA 1, 146 konvička, komvička – přitom na mapě je jen varianta první). U výrazů před závorkou je uvedena lokalizace jen tehdy, jednalo-li se o nečetný výskyt, na který chceme zvlášť upozornit.
Pokud se v závorkách u čísla lokality vyskytuje „též“, znamená to, že daná varianta byla ojediněle zachycena i mimo svůj základní mapovaný areál vymezený izoglosou nebo šrafováním, na mapě však není zakreslena (z technických důvodů nezavádíme totiž pro tyto ojedinělé případy samostatnou značku). U „též“ se objevuje také zkratka nedubl., a to ve stejné funkci jako u dokladů v oddílu S.
V komentářových oddílech 1 a 5 byly všechny výrazy zapisovány ve fonetické transkripci, v ostatních oddílech komentáře a také v legendě a na mapě jsou uvedeny podoby co nejvíc přiblížené spisovné transkripci.
Jestliže se mezi doklady zapsanými při terénním výzkumu vyskytovaly podoby, které se mezi sebou lišily jen pravidelnými hláskovými obměnami, je v soupise zachycených podob uvedena pouze příslušná varianta výchozí (nářečním výzkumem doložená nebo námi vytvořená jako konstrukt), jejímž reflexem byly konkrétní hláskové nářeční podoby, a litery pro variabilní hlásky se podtrhovaly. Podtržené litery odkazují na seznam a na mapy pravidelných regionálních obměn (PRO), kde je možno vyhledat, jakými konkrétními změnami mohla daná hláska v závislosti na nářečních regionech procházet. Čtenář tak má možnost si příslušnou fonetickou realizaci hlásek v jednotlivých lokalitách rekonstruovat. Např. ze zápisu slaboučký plyne, že v českých nářečích v užším smyslu má toto slovo podobu slaboučkej, v středomoravských nářečích slabóčké, ve východomoravských dialektech słabúčký, słabúčkí, v slezských słabučky, včetně variant s tzv. obalovaným l‚ které se při samostatném výskytu uvádějí v podobě s (např. sabučký), atd. Je-li pojmenování doloženo jen v jedné nářeční hláskové podobě, do formy výchozí se nepřevádí.
V 5. svazku ČJA v kapitole věnované hláskosloví se přímo mapují mnohé z hláskoslovných rozdílů, které bylo v předchozích svazcích možno odvodit pouze z podtržených liter, a podtrhují se pak jen litery označující hlásky, jejichž diferenciace není na příslušné mapě předmětem mapování. Např. na mapě ČJA 5, 110c řeka je v oddíle 1M uvedeno říka – řika, protože hlavní mapovaný problém mapy je rozdíl řeka × říka, ale rozdíly ř × r a i × y po ř na mapě zobrazeny nejsou a lze je odvodit pouze z podtržených liter.

Do druhého oddílu se v ČJA 1–3 soustředil výklad o významové stránce sledované položky, v ČJA 1–5 pak dále o výsledcích, k nimž se při kartografickém zpracování materiálu dospělo.
V ČJA 1–3 se zjišťovaly se nářeční ekvivalenty pro pevně stanovený význam. Při jeho vymezení se pokud možno vycházelo z definice ve Slovníku spisovného jazyka českého (SSJČ); ta se někdy na základě poznatků z našich výzkumů dále upřesňovala. V této souvislosti se případně řešil vztah k spisovnému jazyku. Upozorňovalo se též na věcné rozdíly, pokud měly vliv na pojmenování.
Při komentování výsledků výzkumu je v první řadě uvedeno, v kterých jazykových rovinách byly zjištěny diference v nářečních pojmenováních (rozdíly lexikální, slovotvorné, morfologické a hláskové). Komentovány jsou však jen na hlavní protiklady a u hláskových diferencí se upozorňuje na změny málo obvyklé. Připojují se poznámky o generačním využití výrazů, o frekvenci některých ekvivalentů, případně o jejich expresivním zabarvení, o vývojových tendencích apod. Podle možnosti jsou uvedeny zajímavé motivační zdroje nářečních pojmenování.
Probírají se eventuální obtíže výzkumu a vysvětlují se případné mezery v zapsaném jazykovém materiálu. Upozorňuje se na změny v původním zadání otázky, na závaznost kontextu nebo jistého spojení. O mapovém podání se pojednává jen tehdy, pokud je komplikované a nemuselo by být pro čtenáře zcela průhledné. Vysvětluje se, je-li to třeba, proč byly některé výrazy, tvary či podoby z mapování vyřazeny (např. pro sémantickou odlišnost, pro výraznou expresivitu nebo pro přetížení mapy apod.), případně se vymezuje jejich územní rozšíření.

Třetí oddíl postihuje jazykovězeměpisnou situaci. Přináší stručný popis mapy s cílem usnadnit čtenáři orientaci a upozornit na závažné jazykové jevy a jejich souvislosti. Při určování areálů jednotlivých výrazů se vycházelo z pomocné orientační mapy s označeními nářečních (výjimečně i etnografických) oblastí. Tam, kde s těmito názvy nebylo možné vystačit, užívalo se k vymezení areálů bodů městské sítě, popř. jmen dalších vybraných měst, řek a horstev.
Je charakterizován celkový pohled na jazykovou situaci a při dalším popisu jsou zdůrazněny základní protiklady na mapě zobrazené. Výklad sleduje také vztahy mezi oblastmi centrálními a okrajovými, kde se v době výzkumu zachovávaly četné archaismy. Popis je podán bez zbytečných podrobností a je při něm zdůrazňována povaha areálů (ostře vymezené areály, prolínání výrazů, dubletnost, přesahy apod.).
Výjimečně podává třetí oddíl také slovní popis územního rozšíření jazykových jevů na mapě nepostižených (pro velký rozptyl, pro mezery v materiálu, pro přetížení mapy jinými závažnějšími jevy apod.). U regionalizovaných a svodných map se též upozorňuje na lokalizaci dokladů z oddílu X.
Závěrem se srovnává situace v městské mluvě s mluvou nářečního venkovského okolí.

Čtvrtý oddíl podává charakteristiku mapovaných výrazů. Jednotlivé mapované ekvivalenty, tedy všechny doklady z oddílu 1 M, S, které nejsou v závorce (ale i výrazy z oddílu 1 X), se formou materiálového výpisu ze slovníků a gramatik zapojují do vztahu k dřívější a současné slovní zásobě (ČJA 1–3), tvarosloví, hláskosloví a syntaxi (ČJA 4, 5) češtiny a do souvislostí se západoslovanskými jazyky. V ČJA 1–3 se uvádí též co nejstručnější etymologický výklad hesel. Nářeční výrazy jsou seřazeny abecedně; hláskoslovné varianty mohou být přitom někdy seskupeny u jednoho základního hesla.
Při výkladu vývoje a současné charakteristiky jednotlivých nářečních výrazů v rámci češtiny byly použity tyto prameny:
Pro staročeský stav se využíval akademický Staročeský slovník a Gebauerův Slovník staročeský, v krajním případě též Malý staročeský slovník J. Běliče, A. Kamiše a K. Kučery. Tento publikovaný materiál byl doplněn excerpcí z archivu oddělení vývoje jazyka ÚJČ AV ČR. (Pro staročeské doklady se užívá zkratka stč.)
Obrozenské období je zastoupeno Jungmannovým Slovníkem česko-německým (Jg). Pokud příslušný výraz není Jungmannem doložen, přibíraly se údaje z Kottova Česko-německého slovníku (Kt).
Ke konfrontaci se současným stavem ve spisovné češtině sloužil Slovník spisovného jazyka českého (SSJČ), popř. Slovník spisovné češtiny (SSČ) nebo Příruční slovník jazyka českého (PSJČ), a s dřívějším stavem v nářečích výjimečně i Bartošův Dialektický slovník moravský (Bš).
Pro doklady ekvivalentů ze západoslovanských jazyků se využívaly tyto prameny: slovenština – akademický Slovník slovenského jazyka (SSJ); jestliže zde výraz není uveden, využíval se výjimečně i Slovenský slovník z literatúry aj nárečí autorů K. a M. Kálalových (Kl), polština – Slownik języka polskiego (pol.), lužičtina – Jakubaš: Hornjoserbsko-němski słownik a Pfuhl: Obersorbisches Wörterbuch. Pokud jde o lužičtinu, představovala základní materiál horní lužičtina (hluž.), nebyl-li v ní sledovaný výraz doložen, je citován doklad z dolní lužičtiny – Muka: Słownik dolnoserbskeje rěcy a jeje narěcow (dluž.).
V morfologickém svazku (ČJA 4) byly dále použity tyto prameny:
Pro staročeský stav se využívala Gebauerova Historická mluvnice jazyka českého – svazky věnované tvarosloví, Šlosarova pasáž Tvarosloví z Lamprechtovy, Šlosarovy a Bauerovy Historické mluvnice češtiny, dále akademický Staročeský slovník a Gebauerův Slovník staročeský. (Pro staročeské doklady užíváme zkratku stč.)
Obrozenecké období je zastoupeno Dobrovského Podrobnou mluvnicí jazyka českého (Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache, zkratka Db) a Jungmannovým Slovníkem česko-německým (Jg). Období první poloviny dvacátého století reprezentuje Trávníčkova Mluvnice spisovné češtiny, popř. Slovník jazyka českého Váši–Trávníčka (Tk). Ke konfrontaci se současným stavem ve spisovné češtině slouží akademická Mluvnice češtiny, díl 2 – Tvarosloví (MČ), Slovník spisovného jazyka českého (SSJČ), popř. Slovník spisovné češtiny (SSČ). Pro doklady ze západoslovanských jazyků se užívají tyto další prameny: slovenština – Paulinyho, Ružičkova a Štolcova Slovenská gramatika (sloven.); polština – Gramatyka współcseznego języka polskiego, svazek Morfologia (pol.); lužičtina – Gramatiske tabele hornjoserbsce (hluž.).
Z uvedených pramenů se čerpalo tak, že se k jednotlivým heslům uváděly podle stanoveného pořadí zkratky slovníků a jazyků, v nichž je daný výraz v sledovaném významu doložen. Při shodě se zněním v příslušném slovníku se citovala jen zkratka pramene. Odlišné znění nebo případná jazyková charakteristika (např. mor., slc., ob., hovor., expr., zast. aj.) se připojovala za zkratkou (za odlišné znění nebyl považován rozdíl v zakončení infinitivu -ti × -t). Měl-li příslušný výraz v pramenech poněkud posunutý (leč značně blízký) význam, kladl se tento význam i se zkratkou pramene do závorky. Vzdálenější a odlišné významy se už neregistrovaly. Zaznamenávaly se však případy, kdy naprostou ekvivalentnost výrazu v citovaném slovníku nebylo možné zaručit (např. při nedostatku kontextu apod.).
Vztah k současnému spisovnému jazyku byl u jednotlivých nářečních výrazů vyjádřen konfrontací se Slovníkem spisovného jazyka českého (v ČJA 4 v morfologické části pak též s Mluvnicí češtiny, díl 2 – Tvarosloví. Uvedení samotné zkratky SSJČ tedy znamená, že jde o slovo, které bylo zároveň hodnoceno jako spisovné. Ze SSJČ jsou však citována i všechna slova s omezující stylovou charakteristikou ob., obl., nář. Není-li daný ekvivalent v SSJČ vůbec zachycen nebo má-li charakteristiku nář., výklad hesla začíná kvalifikací „jen nářeční“ (jen nář.); je-li v SSJČ uveden jako spisovný, ale v jiném významu, heslovému výkladu předchází formulace „v sledovaném významu jen nářeční“ (v sled. významu jen nář.).

Etymologické výklady, které jsou součástí 4. oddílu komentáře pouze v lexikální části atlasu, tedy v ČJA 1–3, byly ve stručném výtahu přebírány zpravidla z Machkova Etymologického slovníku jazyka českého (Mch). Doslovné citace z tohoto autora jsou uvedeny jen tehdy, byl-li záměr z nějakého důvodu na etymologii zvlášť upozornit. Při doplňkovém přejímání informací z jiných slovníků je citován příslušný pramen, např. Sławski, Holub-Kopečný apod. Výjimečně se uvádí nový výklad autorů ČJA, případně výklad E. Havlové, B. Skalky a Ž. Šarapatkové z etymologického oddělení Ústavu pro jazyk český AV ČR v Brně, kteří tento oddíl komentářů posuzovali v rámci interní recenze.
Etymologické výklady se omezují jen na nejbližší etymologickou příbuznost, např. u výkladu slova vepřík ‚nepálená cihla‘ se pouze konstatuje, že jde o přenesení významu, ale etymologie slova vepř, z něhož je výraz vepřík utvořen, už uvedena není.
U skupiny výrazů slovotvorně, popř. hláskově příbuzných se etymologický výklad podává jen u hesla základního (bývá jím výraz totožný s výrazem spisovným, popř. jemu nejbližší), u ostatních ekvivalentů se na toto základní heslo odkazuje. U výpůjček se píše např. „přejato z němčiny“ a zpravidla se už neuvádí podoba a význam v původním jazyce. O jazyce, který eventuálně přejetí zprostředkoval, se většinou nepíše. Plně zdomácnělá, starší přejetí se komentují stejně jako slova domácí.
U položek s bohatěji zastoupenými ekvivalenty někdy předchází úvodní pojednání, v němž jsou rámcově charakterizovány jednotlivé skupiny ekvivalentů.

V pátém oddíle komentáře jsou citovány doklady zapsané v letech 1962–1969 u českého obyvatelstva ve vybraných lokalitách v českých jazykových ostrůvcích střední Evropy, a to v Polsku jedna obec (Po 1), v bývalé Jugoslávii sedm obcí (Ju 1–7), v Rumunsku pět obcí (Ru 1–5). Výzkum se konal podle téhož dotazníku jako na území českého jazyka, aby bylo možno získané výsledky navzájem srovnávat.
Sebraný materiál ukazuje, jak na jedné straně izolace našich dialektů vedla k uchování jejich původního stavu a na druhé straně do jaké míry ovlivnil mluvu naší staré emigrace styk s cizojazyčným obyvatelstvem.
Původ kolonistů nebyl zcela jednotný a přesněji ho už v době výzkumu zpravidla nebylo možno určit. Přes vnitřní vyrovnávání v průběhu vývoje v novém prostředí si mluva jednotlivých vybraných lokalit mnohdy podržela výrazný regionální charakter. Nejvíce obcí patří k oblastnímu typu českému, nejčastěji k severovýchodočeskému (Po 1, Ju 1, 2, 4, Ru 4). Zastoupen je i výrazný lokální typ středočeský (Ju 3). Ostatní obce českého typu byly nivelizovanější a převládal v nich interdialekt jihozápadočeský (Ju 5, Ru 2) nebo středočeský (Ru 1, 3). Obce osídlené z Moravy byly jen tři: typu středomoravského (Ju 6), valašského (Ju 7) a třetí se smíšením obyvatelstva původu středomoravského a slováckého (Ru 5).
Doklady jsou řazeny za sebou po jednotlivých slovech a jejich variantách v pořadí podle prvního oddílu komentáře. Jsou zapisovány zjednodušenou fonetickou transkripcí. K příslušné variantě se uvádí symbol lokality, v níž byla zapsána, a to v pořadí Po, Ju, Ru. Jednotlivé nářeční výrazy se oddělují pomlčkou. Jestliže materiál z některé lokality z jakéhokoli důvodu schází, její symbol se vynechává.

V šestém oddíle ČJA 1–4 (a ČJA 5 v kapitole o adverbiích) se nacházejí odkazy na položky v jazykových atlasech, v nichž se řešil problém shodný s naším nebo našemu blízký. Připojují se i odkazy na položky Slovanského a Evropského jazykového atlasu. (V ČJA 5 v kapitolách věnovaných hláskosloví a syntaxi bylo od oddílu 6 upuštěno, v kapitole o městské mluvě jsou vynechány oddíly 5 a 6.)
Atlasová díla jsou citována ve zkratkách v tomto pořadí:
ASJ – Atlas slovenského jazyka
MAGP – Mały atlas gwar polskich
AJŚ – Atlas językowy Śląska
PLPJ – Polsko-laskie pogranicze językowe
AJPP – Atlas językowy polskiego Podkarpacia
AJK – Atlas językowy kaszubszczyzny i dialektów sąsiednich
SSA – Sorbischer Sprachatlas
OLA – Obščeslavjanskij lingvističeskij atlas
ALE – Atlas linguarum Europae

Citace u ASJ uvádí římským číslem svazek, arabská číslice znamená stranu v mapové části. Ve všech polských atlasech vyjadřuje číslice pořadí mapy (jen v AJK se objevuje v některých případech další číslo za dvojtečkou; to pak znamená pořadí položky na mapě). U SSA znamená první číslice svazek, druhá za tečkou číslo mapy. Číslo za zkratkou OLA znamená číslo položky v dotazníku (Voprosnik Obščeslavjanskogo lingvističeskogo atlasa. Moskva, 1965), číslo za zkratkou ALE je číslem otázky v 1. svazku dotazníku (Atlas linguarum Europae, Premier Questionnaire, I Texte. Nimègue, 1973).

V ČJA 1–4 se ke komentáři výjimečně připojoval ještě sedmý oddíl. V něm se stručně pojednává o položce kartograficky nezpracované, ale úzce souvisící s mapovanou položkou probíranou v příslušném komentáři (např. položka „lhář“ je takto probrána v oddíle 7 komentáře ČJA 1, 77 lhát, „kouří se z komína“ v komentáři ČJA 1, 177 kouř apod.). Podává se zde výčet nářečních ekvivalentů a přibližně se vymezují jejich zeměpisné areály (zpravidla ve srovnání s mapovanou položkou). Etymologické výklady uvedeny nejsou; ty jsou totiž většinou obsaženy už v oddíle 4, protože jde o výrazy etymologicky příbuzné. Připojují se též citace zahraničních atlasů.

 

Grafická stránka jazykových map

Při syntetizující formě grafického zobrazení, která spočívala zejména v zdůraznění areálového členění, se uplatňoval vhodný repertoár grafických prostředků, a to linie (ve spojení s nápisy), šrafy a symboly. Jejich užívání se řídilo jistými pravidly. Hlavní zásadou grafického řešení bylo, aby výsledný obraz na mapě byl srozumitelný a dobře vnímatelný.
Základním grafickým prostředkem pro vymezení areálů byly izoglosy s nápisy příslušných lexikálních ekvivalentů nebo jejich variant, umísťovanými uvnitř vymezené plochy. Pokud jde o vedení izoglos, byla snaha hranice vyznačovaných celků i ve zjednodušeném podání postihnout věrně, i když to při rozkolísaném stavu jevů na okrajích vymezovaných areálů bývalo obtížné. Výsledný obraz zaznamenaného stavu bylo často možné vyjádřit vhodnou kombinací s doplňkovým zobrazením značkovým. Při prolínání areálů se bral v úvahu charakter zobrazovaných jevů a vzhledem k zaměření atlasu na nejstarší zjistitelný stav se při vymezování areálů preferovaly ekvivalenty příznakové.
Při vedení izoglos bylo třeba také respektovat fakt, že mapované území je reprezentováno dvojí sítí. Izoglosy náleží především síti venkovských lokalit tradičních nářečních oblastí, ale zároveň zahrnují ve vyznačeném území i příslušná města. Pohraničním územím, které reprezentuje jen síť městská, se izoglosy nevedly a ukončovaly se na pomyslné hranici tradičního osídlení. Stejně tak se izoglosy neuzavíraly u českých bodů v Polsku (tj. v Kladsku – 118, 119 a ve Slezsku – 801, 818, 819). Do areálů vymezených izoglosami jsou zahrnuta i přimykající se města pohraniční a jejich začlenění do příslušného celku je dáno pomyslným pokračováním izoglosy k státní hranici. Pokud se stav ve městech s příslušným vymezeným areálem rozcházel, je to vyznačeno u jednotlivých měst diferenčními značkami obdobně jako u bodů venkovské sítě.
Do vymezených ploch se umísťovaly nápisy, jimiž se příslušné ekvivalenty nebo jejich varianty označovaly přímo v mapě. Tyto názvy jsou uvedeny v pospisovnělé podobě. Téže podoby se užívá i ve výkladové části komentáře, resp. v legendě. Jen ve výjimečných, nezbytných případech se u těchto podob ponechávaly některé hláskové prvky nářeční. V každém areálu se podle možnosti vypisovalo celé slovo. Někdy, zvláště při nedostatku místa, se u variant uváděla jen diferencující se část slova nebo jen odlišující se hláska. Nebylo-li např. možné nápis do areálu umístit, bylo nutno zvolit jiný způsob grafického vyjádření (značky, šrafy).
V omezenější míře se na syntetizujících mapách užívá také šrafování. Vyšrafovaná plocha není ohraničena izoglosou a označena nápisem. Šrafování se dobře uplatňovalo zvláště u komplikovaných map, např. při znázornění prolínajících se nebo vrstvících se areálů.
Důležitým doplňkem plošné projekce je zobrazení pomocí symbolů. Ty se vztahují vždy k jednotlivým bodům sítě a u venkovských lokalit byly umísťovány nad příslušné číslo bodu. Kromě zachycení rozptýlených a jednotlivých nářečních ekvivalentů se symboly také využívaly k postižení menších kompaktních areálů, do nichž by při vymezování izoglosou nebylo možno umístit nápis nebo kde by průběh vymezující linie byl příliš složitý. Tak se zobrazovaly i menší areály vyskytující se odděleně na různých místech mapovaného území. Tento způsob podání přispíval zároveň k optickému sjednocování mapovaných údajů a napomáhal snazšímu čtení mapy.
Diferenční symboly týkající se bodů městské sítě, zahrnutých do jednotlivých areálů, se umísťovaly do příslušných obdélníků. V případě, že se u vnitrozemských měst generační údaje rozcházely, je značka týkající se jen mladé generace umístěna v horní části obdélníku a dolní část je vyhrazena pro generaci starou.
Pokud jde o repertoár symbolů, užívalo se jak symbolů figurálních, tak lineárních. Jako figurální značky se uplatňovaly nejčastěji jednoduché geometrické útvary (kruh, trojúhelník, obdélník, čtverec, kosočtverec, elipsa). U každého symbolu bylo možné zároveň určit vztah k areálu, v jehož vymezených hranicích je daný symbol umístěn, šlo-li totiž o formy dubletní nebo výhradní. Výhradní, nedubletní užívání daných ekvivalentů a variant se vyznačovalo stálým diakritikem, a to malou vnější svislou čárkou ve středu základny příslušné figury nebo ve středu linie. Značky bez tohoto diakritického znaménka označují dubletní výskyt výrazu. Nedubletnost nebo dubletnost daných forem se vždy určovala vzhledem k příslušnému areálu vymezenému izoglosou a nápisem. Pouze v některých, vcelku nečetných případech, kdy není na mapě dané území označeno nápisem, se znaménka pro nedubletnost neužívalo. Uplatněním symbolů bylo možno nejen postihnout charakter malých areálů, ale zachytit i přesahy a průniky soupeřících forem na hranicích areálů a přispět tak k zjednodušenému zobrazení dané situace.
Při kartografickém ztvárnění výsledků výzkumu ČJA se vycházelo z lingvistické strukturace obsahu mapy, tj. daných ekvivalentů a jejich variant, které byly předmětem zobrazení. Bylo třeba zvážit, jaké grafické prostředky jsou k dispozici, a snažit se jim vtisknout lingvistický význam, a to především se zřetelem k hierarchickému odstupňování zobrazovaných rozdílů podle jazykových rovin.
U lexikálních map, které jsou hlavní náplní prvních tří dílů ČJA, bylo tedy třeba v první rovině zobrazení představit rozdíly lexikální a oddělit je od roviny slovotvorné a hláskoslovné. Snaha byla především o to, aby hierarchizací obsahu mapy byla jednoznačně určena rovina lexikální (nejsilnější izoglosa pro vyznačení areálů a plné značky pro ty ekvivalenty, které vlastní areál nemají). Při zobrazování rovin hierarchicky nižších nebylo možné zásadu jednoznačného významu symbolu dodržet.
Významové rozdíly daných tří jazykových rovin zajišťují na mapách důsledně především izoglosy, které jsou vzájemně odlišeny ve třech stupních podle síly. Nejsilnější izoglosy (linie prvního stupně) představují rozdíly lexikální, středně silné izoglosy (linie druhého stupně) vyznačují rozdíly slovotvorné a morfologické v nejširším slova smyslu (tj. včetně rozdílů v rodovém zařazení a v čísle) a konečně přerušované (čárkované) izoglosy tenké (linie třetího stupně) znázorňují rozdíly hláskoslovné.
Nápisy označující lexikální ekvivalenty a slovotvorné formy zůstávaly v písmu nerozlišeny, a rozdíly mezi nimi vyjadřují tedy jen izoglosy. Verzály, užívané v nápisech společně pro rovinu lexikální i slovotvornou, se sice místy liší co do velikosti a šíře liter (litery široké, úzké, malé), ale jejich proměnlivé užívání se řídilo velikostí popisovaných areálů a nemá platnost významovou. Zvláštním typem písma (minuskulemi) jsou důsledně odlišeny nápisy pro rovinu hláskoslovnou.
Pro všechny jazykové roviny je použito šrafování jednoho typu, obměňovaného podle potřeby jen v hustotě a směru. Význam šrafovaných ploch se vysvětluje v legendě. Ve svém základním pojetí zachycuje šrafování výskyt dubletního výrazu nebo varianty v rámci areálu označeného nápisem; mimo tento areál zobrazuje výskyt nedubletní.
V rovině lexikální bylo třeba nejvýraznějšími symboly představit ekvivalenty, které nejsou na mapě zachyceny plošnými zobrazovacími prostředky (tj. nejsilnější izoglosou s nápisem nebo pomocí šraf). Těmto ekvivalentům jsou vyhrazeny plné figurální značky.
Kromě toho však bylo třeba zachytit i případný další soustředěný nebo rozptýlený výskyt ekvivalentů, které už na mapě svůj areál mají. Těmto druhým případům z roviny lexikální však bylo nutné pro odlišení přidělit už figurální značky duté, které jsou jinak – a mnohdy i na téže mapě – určeny pro varianty slovotvorné. To znamená, že dutá značka už nevyjadřuje charakter zobrazovaného jevu jednoznačně.
Lineární značky zachycují zpravidla přesahy slov nebo slovních forem shodných se spisovným jazykem. Nejčastějším označením je lineární značka ve vodorovné poloze, její variantou je lineární značka v poloze kolmé. Tento jednotný grafický prostředek pro obecný jazykový jev, který umožňoval konkrétně sledovat proces nivelizace, přispívá k sjednocujícímu, zobecňujícímu pohledu na jednotlivé mapy celého souboru. Lineárních značek jiného typu se užívalo především k označování rozdílů hláskoslovných. Nevystačílo-li se s těmito značkami, užívalo se dutých značek figurálních. Pokud jsou zároveň s výrazy, které jsou na mapě vyjádřeny značkami nebo izoglosami s nápisem, představeny i jejich varianty, označují se členěním příslušné figury nebo vnitřní diakritikou. U značek lineárních se k zobrazení variant užívalo přídatných diakritických prvků nebo zesílené či zdvojené linie. Značky poloplné se většinou chápou jako varianty plných značek. Význam jednotlivých značek je vysvětlen v legendě. Na mapě mluví značka vždy sama za sebe a nevztahují se na ni šrafy ani izoglosy. (Znaménko označující nedubletnost daného výrazu vyjadřuje jeho výhradní výskyt vždy pouze vzhledem k izoglose s nápisem, ne vzhledem k šrafě.)
V omezené míře se užívalo i jednoduchých malých značek, jimiž se vyjadřovala především neúplná ekvivalentnost daného výrazu, ať už šlo o věcné rozdíly, významové posuny či o expresivnost. Kromě toho se užívalo ještě zvláštních symbolů (hvězdičky a šikmé lineární značky), které mají na všech mapách stálou platnost. Ty se v legendě už nevysvětlují. Hvězdička zobrazuje ekvivalenty doložené jen sporadicky. Jejich konkrétní výčet je vždy i s lokalizací uveden v komentáři, a to v odstavci S prvního oddílu. Šikmá lineární značka, jíž se škrtá číslo bodu sítě, označuje místa, kde zjišťované pojmenování nebo reálie neexistovala, popř. výjimečně případy, kdy v materiálu chybí údaj. Stálou platnost má také diakritické znaménko pro nedubletnost, malá vnější čárka u figur a lineárních symbolů.

U morfologických map v ČJA 4 došlo k některým odlišnostem. Lexikální rozdíly, pokud se výjimečně vyskytnou, zpravidla na mapě zobrazeny nejsou, ale je o nich zmínka v komentáři. Izoglosy jsou vzájemně odlišeny zpravidla jen ve dvou stupních podle síly. Nejsilnější izoglosy (linie prvního stupně) užíváme v tomto svazku jen vzácně; v naprosté většině případů se uplatňují pouze středně silné izoglosy (linie druhého stupně), vyznačující rozdíly morfologické, popř. slovotvorné, a přerušované (čárkované) izoglosy tenké (linie třetího stupně), znázorňující rozdíly hláskoslovné. Nápisy označující morfologické ekvivalenty se v písmu neodlišují od nápisů označujících ekvivalenty slovotvorné. Proměnlivé užívání různých typů verzál je určováno jen grafickými možnostmi (prostorem). Zvláštním typem písma, minuskulemi, jsou však důsledně odlišeny nápisy pro rovinu hláskoslovnou.
Využití symbolů není tak jednoznačně vymezeno jako v lexikálních svazcích. Plné značky se využívají jen v omezené míře pro morfologické, popř. slovotvorné ekvivalenty, které na mapě nemají svůj areál. Protože se však vždy snažíme systémem značek postihnout lingvistické souvislosti, užíváme často i v těchto případech značky členěné, v nichž vnitřním dělením a pomocí diakritik naznačujeme nějakou souvislost s jinými formami (souvislost rodovou, v předponě či příponě, v kořenné hlásce apod.).
Šrafování se využívá ve všech svazcích bez rozdílu jazykových rovin. Ve svém základním pojetí zachycuje šrafování výskyt dubletního výrazu nebo varianty v rámci areálu označeného nápisem; v areálu bez nápisu zobrazuje význam nedubletní. V jiných případech se význam šrafovaných ploch vysvětluje v legendě.

V ČJA 5, který je z hlediska různorodosti zpracovávané problematiky specifický, se z hlediska pojetí řešeného problému využívají rovněž čtyři možné přístupy:
1. Na mapě je představena v relativní úplnosti jen jedna položka, na které lze kromě hlavního problému sledovat i některé jevy související. Např. na mapě ČJA 5, 114 zima je kromě dloužení i > í, jež je hlavním tématem mapy, zobrazeno též územní rozložení podob s i, ej, é, y, e, ə. (Vždy jen jedna položka je představena na mapách městské mluvy, u těch se však na rozdíl od map většinových užívá pouze symbolů.)
2. Na mapě je představena jedna položka v relativní úplnosti, kdežto z další položky (či dalších položek) byl vybrán jen jeden hláskový jev, který je hlavním tématem mapy, a ten je na mapě pozitivně představen na hláskové variantě, v níž se objevuje. Např. na mapě ČJA 5, 105, která dokumentuje dloužení a > á, je vedle položky a) kraj (pokrývající celou plochu mapy a zachycující kromě podob s a, á též podobu s o) pozitivně zachycena i zdloužená varianta (nemapované) podoby splav, totiž spláv. U tohoto typu map je úplná položka zobrazena pomocí izoglos a nápisů, položka s pozitivně zobrazeným hláskovým jevem pomocí symbolů nebo šraf.
3. Na mapě je pozitivně zpracováno více položek (maximálně čtyři) sledujících jeden hláskový jev. V tomto případě je na mapě zobrazeno několik podob (různých lexémů), v nichž se sledovaný jev objevuje, např. na mapě ČJA 5, 109 je dloužení a > á dokumentováno na podobách gen. pl. čás, otáv, kuřát. U tohoto typu map se využívá všech grafických prostředků uplatňovaných v ČJA, tedy izoglos s nápisy, symbolů i šraf, a to pokud možno pro každou položku prostředku odlišného.
4. V souboru svodných map zachycujících svazky izoglos, jež reprezentují vždy větší množství položek, u nichž se seskupují hranice rozdílů z různých jazykových rovin, se využívá vždy několika různých typů izoglos v kombinaci se šrafami. Jednotlivým částem vždy předchází stručný úvod, v němž se upozorňuje na jejich specifika.
V části věnované hláskosloví jsou izoglosy odlišeny podle síly ve dvou stupních. Linií silnou se vyznačuje vždy ten hláskoslovný rozdíl, na jehož zobrazení je daná mapa zaměřena, tenké plné linie postihují diference navazující na hlavní problém mapy (např. v rámci rozdílů nést × nest jsou to diference plynoucí z úžení é > í: nést × níst, srov. ČJA 5, 159). Přerušovaná tenká linie vyděluje oblasti s jinými odlišnostmi bez souvislosti s hlavním problémem mapy (např. v rámci rozdílů lízat × lézat na mapě ČJA 5, 24a, zaměřené na změnu í > é, je tímto typem izoglosy vyznačena odlišná varianta blízat).
Aby se zachytila nářeční situace u některých hláskoslovných změn v úplnosti s přihlédnutím k různému fonetickému okolí, bylo do Dotazníku zařazeno větší množství položek sledujících v podstatě stejný jev. Ukázalo se, že rozdíly mezi jednotlivými mapovanými výrazy jsou často minimální. Např. zeměpisné rozšíření vkladného j v řadě slov jako zejď, tejď, najť, trajť, ajť, oprajť, … se liší jen málo. V takových případech se spokojujeme s jedinou izoglosou, která postihuje maximální rozsah jevu.
Pokud jde o symboly, méně než v předchozích dílech se využívá jejich vnitřního členění a také diakritické znaménko pro nedubletnost se vzhledem k pozitivnímu charakteru mapovaných jevů zpravidla pomíjí.
V části věnované syntaxi se objevuje jen jeden typ izoglos. Ostatní grafické prostředky se užívají v podstatě ve shodě s prvními třemi díly ČJA, tak jako tomu je i v části věnované adverbiím.
Je třeba připomenout, že stanovené zásady grafického zobrazení jazykových jevů byly jen rámcové, protože vlastně každá mapa vyžadovala samostatné řešení. V některých případech bylo totiž nutno stanovené zásady porušit, aby se dospělo k výraznějšímu grafickému podání. Zvláště u složitějších map, které v některých svých rysech někdy překračovaly možnosti stanoveného grafického ztvárnění, se ukázalo, že ne vše, co se v obecné rovině zobrazení zdálo jasné, bylo možno při aplikaci na konkrétní případy vždy bez výjimky realizovat. V takových případech bylo nutno hledat optimální grafické ztvárnění jazykového obsahu i několikerými paralelními pokusy, aby se vhodnou kombinací grafických prostředků dospělo k co nejúčelnějšímu řešení.

Legenda má charakter doplňkový, na syntetizujících mapách jsou všechny hlavní areály zobrazeny a popsány přímo v mapě. Zvláštním znakem v legendě je prázdný obdélník, který upozorňuje na případy, kdy daný ekvivalent (obvykle slovo obecně rozšířené, popř. slovo spisovné) není grafickými prostředky zvlášť vyjádřen. Úplný svod ekvivalentů a variant je podán v komentáři v prvním oddíle.