87        švec nom. sg. (613) / ševce gen. sg. (614)

1Mšvec/ševce

švec (šfec, šf’ec) / švece (šfece, šf’eca)

                   šefc/šefca (též 835, 836)

                   šoc/šoce

2                 Spis. tvary nom. sg. švec, gen. ševce jsou výsledkem pravidelné vokalizace jerů (nom. < šьvьcь, gen. šьvьca). V našich nářečích tento původní stav někde zůstal zachován, někde došlo k vyrovnání podle tvaru nom.: švec – švece, jinde podle tvaru gen.: ševce – ševc. U sledovaného slova se projevila asimilace šv > šf; tento hláskoslovný proces zde pomíjíme, neboť je mu věnována zvláštní kapitola, viz ČJA 5, 299 švagr. Ojediněle zapsané varianty šoc, šoce ukazují na specifický vývoj v souvislosti s bilabiálním w.

3                 Tvary s pravidelně vokalizovanými jery (švec – ševce) pokrývají celou oblast Čech a záp. polovinu Moravy (zhruba po linii Litovel – Boskovice – Brno – Moravský Krumlov – Břeclav), odděleně dále území vm. nářečí od řeky Moravy na východ, Holešovsko, Valašsko a vých. podskupinu slez. nářečí s přechodovými dialekty česko-polskými. Záp. podskupina slez. nářečí (po řeku Odru) se vyděluje tvary švec – švece (šfeca). Vyrovnání podle nepřímých pádů, tedy ševce – ševc, se realizovalo na velkém teritoriu střední Moravy, ojedinělý je výskyt těchto forem na Jablunkovsku.

Varianty šoc – šoce se sporadicky dokládají z okrajů svč. dialektů.

Situace ve městech se namnoze shoduje se situací ve venkovském okolí, i tu však lze pozorovat tendenci sjednocovat slovní základ, tedy buď švec – švece, nebo ševc – ševce.