85        keře gen. sg. (1352)

1    M         keře

kře

2                 Sledovalo se vyrovnávání v tvarech slova keř. V nom. tu samohláska e představuje střídnici za pův. silný jer, v nepřímých pádech se nacházel jen jer slabý, jenž se přirozeně nevokalizoval. Staročeský stav byl tedy keř – gen. křě (< kъr’ь – kъr’a); ten se v nářečích uchoval pouze na omezeném teritoriu. Na větší části území se ve shodě se spis. jazykem realizují v nepřímých pádech analogické tvary podle nom. keř, tedy např. gen. keře, instr. keřem atd.

Na východě zkoumaného území se místo výrazu keř vyskytují jiná pojmenování, viz ČJA 2, 85.

3                 Starší, původnější formy nepřímých pádů kře, křem, … se vyskytují na celém širokém vých. okraji českých nářečí v užším smyslu (zde většinou jako dubletní) a na souvislém území části střední Moravy v pásu od západu k jihovýchodu (Novoměstsko, Boskovicko, Brněnsko, Moravskokrumlovsko, Kyjovsko, Uherskobrodsko, Kroměřížsko). Stejný stav byl ojediněle zachycen i na úzkém sz. okraji Čech. Do tradičních dialektů a do mluvy měst pronikají vlivem spisovného jazyka formy keře, keřem. Ty se jinak vyskytují na zbylém teritoriu Čech a Moravy a v celém Slezsku.