ČJA 5
84 lnu gen. sg. m. (1101)
krve gen. sg. f. (ČJA 4, 50)
ovec gen. pl. f. (ČJA 4, 144)
lenu (lonu 801)
2 K náležité formě nom. sg. len (< lьnъ) vznikly po vokalizaci a zániku jerů pravidelné tvary gen. sg. lnu (< lьnu; podobně další nepřímé pády, např. instr. sg. lnem). Na velkém teritoriu vyrovnáním s formou nom. len se prosadily tvary nepřímých pádů ve variantě lenu, lenem, …
Položka se v Čechách zkoumala jen na opěrné síti, proto zde není obraz rozložení obou forem zcela přesný.
3 Kmenovou analogií vyrovnaná forma lenu pokrývá v podstatě celé Čechy (bez jv. a sv. okrajů), odtud přesahuje na záp. Moravu téměř po Boskovice, Brno, Moravský Krumlov. Odděleně vytváří tato varianta ještě dva mikroareály, jeden na Břeclavsku, druhý v kopaničářských nářečích.
Na zbylém území je forma lnu. Ta se vlivem spisovného jazyka (obvykle jako dubletní) prosazuje i v Čechách.
4 lnu stč. i lna, Jg, SSJČ, pol.
lenu Jg, sloven. l’anu (k nom. l’an), hluž. též lena
5 lnu Ju 3, 7, Ru 3 — lenu Po 1, Ju 1, 2, 5, 6, Ru 2, 4, 5
7 Podobně se tvoří tvary nepřímých pádů podle nom. sg. krev, tedy např. gen. sg. krevi. Tento tvar máme doložen pouze ze sev. Plzeňska (body 306, 311–316, 326–328).
Tvar gen. pl. ovec je zajímavý tím, že představuje původní, starobylý stav; samohláska e je zde pravidelnou střídnicí za pův. měkký jer (ovьcь). Tento tvar je charakteristický pro celé území slezských nářečí, odtud přesahuje na vých. Valašsko. Dále byl zachycen na Znojemsku a poněkud soustředěněji na Novoměstsku. Na většině území byl vystřídán tvary zejména podle sklonění subst. měkkého typu nůše (ovcí) nebo podle tvarů měkké adj. flexe (ovcích).
Na malém území sousedícím se Slovenskem se realizují formy s dlouhou samohláskou ovéc, na okraji jzč. nářečí jsou tvary v dloužené a úžené variantě ovíc. V tvaru ovec se pův. měkká retnice před střídnicí za měkký jer depalatalizovala, pouze v přechod. nářečích česko-polských k uvedené hláskoslovné změně nedošlo a jsou tam formy ov’ec. Podrobněji viz ČJA 4, 143 mís.
Bh
