území českého národního jazyka, podobně jako výslovnost ostatních dlouhých vokálů (srov. např. ČJA 5, 69 dobrá).
Po ztrátě kvantitativní opozice (ó > o) zůstalo zkrácené o vyslovováno úžeji, což umožnilo jeho pozdější sply-
nutí se samohláskou u. Nelze také vyloučit, že v některých případech k dloužení dochází v souvislosti s odvozo-
váním slov spojeným původně se změnou počtu slabik (např. kost – kůstka – kustka; kvučka; krufka).

Ke stejnému vývoji došlo v sousedních polských nářečích. Fonologicky systémovou změnou je změna e > i (viz ČJA 5, 72).

Na mapě nezaznamenáváme podoby se zvláštním fonémem ů, foneticky odlišným od u (artikulovaným otevřeněji než u), vyskytujícím se v přechodových nářečích česko-polských.

Uzemní rozšíření někdejšího náhradního dloužení nelze vysledovat v plném rozsahu. V současné době je totiž jev na ústupu a jeho uchovávání se liší výraz od výrazu, dnes můžeme zachytit jen relikty.

Sledovanou změnu dokumentují i další výrazy, např. bušč (bodat 806), kustka (ČJA 1, 57 kotník), krufka (ČJA 2, 92 ryzec pravý), kopidul (ČJA 2, 193 hrobník), bruh (ČJA 3, 97 stoh slámy; ČJA 3, 119 krecht), struj (ČJA 3, 152 koňský postroj), kvučka (ČJA 3, 231 kvočna), nuh gen. pl. f. (ČJA 4, 149), muc (ČJA 4, 342 moci), muh (ČJA 4, 387 mohl), bul (ČJA 5, 182 bolení), nebuj (ČJA 5, 198 neboj se), pokuj (ČJA 5, 199 pokoj).

3                 Podoba pozur je charakteristická pro celou oblast slez. nář. kromě již. Příborska.

Varianta skuč zaujímá poněkud menší území – soustřeďuje se především v záp. polovině slez. nář., jihozápadně od Českého Těšína a na Jablunkovsku.

Situace ve městech zhruba odpovídá venkovskému okolí.

4    pozur  pol. pozór [pozur]

5    —

Ir