2                 Na mapě je (pomocí šrafy) pozitivně vyznačeno maximální zeměpisné rozšíření dispalatalizací ’ě > a a ’e > o po pův. měkkých konsonantech před tvrdými zubnicemi, k nimž došlo v okrajové části území českého nár. jazyka v návaznosti na polštinu, a dále (pomocí značky) rovněž bránická změna ’e > o.

Změna bývalého ’ě > a je prezentována na nář. výrazu śano (šano), psl. *sěno (podoby s počátečním ś- (š-) jsou výsledkem pravidelné hláskové změny, srov. ČJA 5, 223; ČJA 5, 224); podobně lato ,léto‘ (× v leće), v’ater (× po v’etře), m’asto (× v m’eśće), dále např. ňev’asta ,nevěsta‘, śf’ato (šf-) ,světlo‘, p’ana ,pěna‘ aj.

Samohláska a se někdy dloužila (patrně šlo o náhradní dloužení): reflexem takového dloužení (např. v zavřené slabice) je pak na sledovaném území samohláska o, srov. ě > a > á > o, např. sumśod/sumšod ,soused‘; podobně ()ob’od ,oběd‘, přič. min. m’o/m’oł ,měl‘ (× m’ała), (z)jod ,jedl, snědl‘, vloz ,vlezl‘ aj., dloužení proběhlo i ve formě losek (z lásek, pol. lasek) ,lesík‘ (× las ,les‘), a to zřejmě vlivem deminutivní přípony.

O dispalatalizaci ’ě > a nejde v případě vztahových adjektiv typu dřevjany: v celé oblasti slez. nář. se v tomto případě uplatňuje sufix -’any, srov. ČJA 5, 305 dřevěný.

Dispalatalizaci ’e > o představujeme na slově śostra (šo-) ,sestra‘.

Za zdloužené psl. ’e bývá v přechodových nářečích česko-polských většinou ů nebo u (v případě ů jde o hlásku odlišnou jak od u, tak od o, avšak bližší k u, jež se artikuluje s nižším vypětím hřbetu jazyka k měkkému patru než normální u; my ji v ČJA zapisujeme jako u), např. p’uro ,pero‘ (viz ČJA 2, 203 brk). Před nosovou souhláskou dochází k pravidelné změně oN > uN, např. źeluny (že-) ,zelený‘, zjedzuny viz ČJA 4, 410 snědený. Dispalatalizace se realizovala rovněž v psl. skupině *tert (viz ČJA 5, 65; ČJA 5, 66), srov. břoza ,bříza‘, příp. zdloužené vřud (viz ČJA 1, 70 vřed).

Změna byla v návaznosti na polštinu zaznamenána v přechodových nářečích čes.-pol. Je třeba upozornit na to, že v některých případech se dispalatalizace ’e > o před tvrdými zubnicemi shoduje ve svém výsledku s bránickou změnou ’e > o (viz dále), srov. např. nář. formy čoło 831 (čoo 801, 832–836, 84) ,čelo‘; c’otka 801 (ćotka 831–834, 84, čotka 835, 836) ,teta‘; podobný rozsah mají např. výrazy fčora (fčoraj) ‚včera‘, fčoy (pščoły, pščoy) ,včely‘ aj., výrazy s reflexem náhradního dloužení (k němu viz ČJA 5, 71): v’ečur ‚večer‘; šusty ,šestý‘ a výrazy se změnou o > u před nosovou souhláskou (k nim viz ČJA 5, 70a): střonek (střu-, třu-) ,střenka‘; k typu uvařone (uvařune), (na)pečone (-une) ,(je/máme) uvařeno, (u)pečeno‘ aj., srov. ČJA 4, 413 (je/máme) uvařeno.

Pouze na lokalitu 801, tj. na Bránici na území Polska, je omezena změna ’e > o po pův. měkkých souhláskách č, ž, š, ř, l, j, ň, c’ a dz’; na mapě ji reprezentuje podoba ňobudz’oc’o 801. (Stejná situace je v sousední vesnici Bobolusky; tam se nář. výzkum nerealizoval.) Změna nesouvisí s dispalatalizacemi ’ě > a , ’e > o. Ve slezských nářečích ani v přechod. nář. česko-polských k ní nedošlo. Nastala až po ztvrdnutí pův. c’, s’, z’ před e, srov. bránické cera, sestra, koze), avšak před ztvrdnutím č, š, ž (po nich změna provedena je, srov. dále). Pro větší ilustrativnost a z důvodu, že bránické nář. je dnes už prakticky zaniklé, přinášíme výčet dalších případů (pro srovnání uvádíme v závorce některou z podob opavské podskupiny slez. nář.), tak jak byly vyzkoumány v Dotazníku pro výzkum českých nářečí, a to po souhláskách:

š:          šopta (× šepta), šosty (× šesty), tvary 3. os. sg. préz. p’išo (× piše);

ž:          žobrak (× žebrak), žolesko (× želesko) ,radlice’, žobro (× žebro), žonska (× roba), božo muoj (× bože
muj), 3. os. sg. préz. možo (× može) ,může‘, žoňo (× žeňe) ,žene‘;

č:          večořa (× večeřa), večořac’ (× večeřač), čomu (× čemu), lofčojšy (× lechčejšy), čosnek (× česnek), čoo
(× čeło), deminutivní přípony, např. vuzečok, vozečok (× vuzeček), lystečok (× listeček), majyčok (× moji-
ček) ,pampeliška‘, hrnečok (× hrneček), krajičok (× krajiček), stařyčok (× stařyček) aj.;

c’:        c’ola (× čela) ,tele‘, c’oplejšy (× čeplejšy), mac’ořienka (× mačeřynka) ,mateřídouška‘, s’c’olna (× ščelna)
,(kráva je) stelná, tj. březí‘, c’otka (× četka) ,žena otcova bratra‘, imperativní koncovky 2. os. pl., např.
odevřyc’o (× otevřyče) ,otevřete‘, s’edňic’o (× sedňiče) ,sedněte’, ňejez’dz’ic’o (× ňeježdžyče) ,nejezděte‘,
přyc’c’o (× přyčče) ,přijďte‘, poc’c’o (× počče/poče ,pojďte‘);

dz’:      dz’oň (× džeň); dz’oprem (× džeprem) ‚teprve‘, tvary 3. os. sg. ind. préz., např. bodz’o (× bodže) ,trká‘ přy-
budz’o (× přybudže) ,přibude‘, tvar ňobudz’oc’o (× ňebudžeče) ,nebudete‘;

ř:          hřobeň (× hřebeň) ,hřeben‘, řomeň (× řemen), řoknuc’ (× řeknuč) ,říci‘, křosny, křosna (× křesňiček, křes-
ňička) ,kmotr, kmotra‘, pu třoc’a (× puł třeča) ,půl třetího‘, hřobeco (× hřebelco) ,hřebelec‘, hřob-
o (× hřebło), řotaz (× řetaz) ,řetěz‘, střonek (× střenek) ,střenka‘;

j:           jojich (× jejich), joje (× jejiho) ,jejího‘, jolyto, jolytko (× jelito, jelitko), joden (× jeden), joščo (× ešče), johle
(× jehle) ,dat. sg. jehle‘, joleň (× jelen), johličie (× jehličy), tvary 3. os. sg. préz. sloves 3. slovesné třídy, např.
umyjo (× umyje), šyjo (× šyje) a tvar 1. os. sg. slovesa být, např. ja sem jo (× ja sem je) ,jsem‘, mi jo zima
(× je mi žyma);

l:          sklop (× sklep) ,obchod‘, kaloňica (× kaleňica), lon (× len), ožraloc (× ožralec), lofky, lochky (× lechky),
lofčojšy (× lechčejšy), boloňie (× boleni), ploc’o (× pleče) ,plete‘, ploc’ (× pleč) ,plést‘;

ň:         ňov’esta (× ňevjesta), ňochtam (× ňechtam) ,aťsi‘, obežraňoc (× ňenažraňec), ňoskoro, (× ňeskoro) ,poz-
dě‘, ňochaj (× ňechaj) ,nechej‘, ňomocny (× ňemocny), ňosky, ňoskaj (× ňeska(j) ,dnes‘, 3. os. sg. préz. slo-
vesa hnát – žoňo (× žeňe), formy slovesa nést, např. ňosu (× ňesu) ,nesu‘, ňose (× ňese), ňosec’o (× ňeseče),
ňos (× ňes) ,nesl‘ apod., ňosu (× ňesu) ,nejsou‘ a záporka ne-: ňobudz’oc’o (× ňebudžeče) aj.

3                 Dispalatalizace ’ě > a i ’e > o (typ śano, śostra) je – v návaznosti na polštinu – charakteristická pro přechodová nářečí česko-polská včetně městské mluvy starší generace v Českém Těšíně.

Pouze na nář. bránické (tj. lokalitu 801 na území Polska) je omezena změna typu ňobudz’oc’o.

4    a)   śano  pol. siano

b)   śostra  pol. siostra, hluž. sotra

 

c)   —

5    —

Ši