409      chtě nechtě (2524)

1    M         chťej nechťej (chc’ij ňechc’ij 823, chc’i ňechc’i 828, chťej lebo ňechťej 738, chc’ej nebo ňechc’ej 828) — chcej nechcej (scé nescé 605–607, chcé nebo nechcé 625, 626)

chťe nechťe (chťe nebo nechťe 510) — chťa nechťa (chťa lebo ňechťa 716, 738) — chca nechca (sca nesca 757, chca lebo nechca 741)

chťíc nechťíc

chťacy nebo nechťacy 738

 

větná vyjádření typu (ať) chci (chceš, chce) nebo nechci, …, (ať) jsem (jsi/jsme, jste) chťel/chtěli nebo
nechťel, …

N          chcu nechcu 625, 648, 658, 722, 820, chceš nechceš 158, 610, 649, 652, 806 (sceš nesceš 757), chce nechce 210,161, 463, 631, 75

2                 Položka byla zaměřena na nářeční ekvivalenty adverbiálního výrazu chtě nechtě (chtíc nechtíc, chtěj nechtěj), tj. ,nezávisle na vůli osoby vyjádřené podmětem věty‘. Kromě výše uvedených výrazů uvádí SSJČ jako spis. také volky nevolky.

Nevětná adverbiální spojení dvou gramaticky shodných tvarů, z nichž první má kladnou a druhý zápornou formu a jež stojí navzájem ve vylučovacím vztahu, se v sledovaném významu asi stala běžnými až v novější češtině; Gebauer ve Slovníku staročeském uvádí ze stč. jen rozvinutější vyjádření se spojkou mezi oběma členy dvojice (nebo), příp. s dvojitou spojkou (leč – leč), a to zpravidla s formou imp. sg. (chtěj, …), která se objevuje i se zájmenem 1. osoby, příp. se zájmenem kdo. (Leč já chtěj leč nechtěj, ty s’ mi vždy dal. Chtěj kto neb nechtěj, vždy ť v těle ostane nepřietel.) Ze stč. je doloženo i spojení s imp. 1. os. pl.: Chtějmy nebo nechtějmy, vždy nás tresktáním (bůh) míní spasiti. Imperativní tvary v sledované vazbě (vedlejší větě) se co do osoby a čísla zpravidla shodují s podmětem či předmětem hlavní věty (na rozdíl od nové češtiny, kde se uplatňuje jen vztah k podmětu).

V našich nářečích se daný význam vyjadřuje různými způsoby, které jsou zpravidla areálově vymezené. Užívají se jednak nevětné vazby, jednak vyjádření větná s jednoduchou nebo dvojitou spojkou a určitým slovesem.

Větná vyjádření se zřejmě vyskytují na celém zkoumaném území, ale protože výzkum byl zaměřen na nevětné adverbiální vazby, byla zaznamenávána obvykle jen tam, kde se nevětné vazby nevyskytovaly. Protože větná vyjádření nejsou předmětem našeho zájmu, mapujeme je jen v případě nedubletního výskytu a pouze jako typ (v odd. 1 M nesledujeme jejich jednotlivé realizace). Samostatně nebyl mapován ani řídce se objevující přechodový typ chtěj nebo nechtěj (ten je zahrnut pod vazbu chtěj nechtěj).

Pokud jde o nevětné vazby, užívá se několik typů adverbializovaných slovesných spojení: a) imperativ (2. os. sg.: chtěj nechtěj), b) přechodník přítomný (m.: chtě nechtě, f.: chtíc nechtíc), c) indikativ (chci nechci, chceš nechceš, chce nechce; chtěl nechtěl). V dokladech zapsaných při výzkumu naprosto převažují typy a) a b), typ c) byl zachycen řídce a rozptýleně, proto ho na mapě neuvádíme. — Uvedené vazby podléhají hláskovým zákonitostem příslušných nářečních oblastí, ve kterých se jich užívá. Tak k vazbě chtěj nechtěj existuje hlásková varianta chcej nechcej (zpravidla ve střm. podobě chcé nechcé, kterou jako pravidelnou na mapě nesledujeme), vzniklá příklonem k prézentním tvarům (chcu, chceš, chce, chceme, …), srov. např. ČJA 4, 362 chtít, ČJA 4, 376 chtěl. Podobně je tomu u nepřehlasovaných tvarů přech. přít. m. chťa nechťa, které se v kompaktním areálu navazujícím na oblast výskytu vazby chcej nechcej objevují v podobě chca nechca.

Vzhledem k tomu, že při výzkumu byla zapisována jen příslušná adverbializovaná vazba (či větné vyjádření), bez vlastní věty, kterou rozvíjí, je nesnadné určit míru osamostatnění vazby od původní závislosti na osobě a čísle, případně rodu substantiva či zájmena v podmětu a osoby, čísla a času přísudkového slovesa, k nimž se jako doplněk vztahuje. U přechodníkových vazeb lze však předpokládat, že spojení chtě nechtě a chtíc nechtíc jsou dnes natolik ustrnulá, že obě lze používat libovolně pro m. i f. v sg. i v pl., pro přít. i min. čas. Imp. tvar chtěj nechtěj je generalizovaný odedávna, srov. výše uvedené příklady z Gebauera.