ČJA 5
391 vloni (1539)
1 M loňi — loňí — lóňi — lóňí (łóň 725) — lúňi (łouňi 713) — lúňí — luňi (luň 663, 664, 673)
vloňi (vloň 658) — vloňí — vlóňi — vlóňí — vlúňi — vlúňí 642 — vluňi
2 Časové příslovce loni ‚minulého, loňského roku‘ vzniklo z psl *olni (ze zájmenného základu ol- ukazujícího na něco vzdáleného; za skupinu ol- s taženou intonací na začátku slova před souhláskou je v češtině lo-: *olni > loni).
Výzkum přinesl vedle slovotvorných obměn (loni × vloni) též velké množství obměn hláskoslovných (např. loní × lóni × lůni; vlóni × vluni).
Předpona v- v podobě vloni se zřejmě rozšířila analogicky podle příslovcí času, např. vpodvečer, v poledne. Obě varianty (loni, vloni) se užívají i ve spis. jazyce. Je zajímavé, že hranice mezi formami s počátečním v- a formami bez v- se téměř shoduje s izoglosou vyznačující výskyt protetického v-, srov. ČJA 5, 258.
Koncové -í se v podobách vloní, vlůní, loní, lóní, lůní dloužilo zřejmě v souladu s tendencí, která se projevuje i u jiných příslovcí, např. jindá, včerá, sotvá, nikdá, nikdý. Koncové í je na mapě znázorněno šrafováním; vztahuje se i na podoby vyjádřené značkami.
Ostatní nářeční obměny odrážejí starší či novější rozdíly v kvantitě kořenné samohlásky. Již v stč. existovaly vedle podob loni, vloni i obměny lóni, vlóni. Kořenné -ů- v obměnách lůni, lůní, vlůni, vlůní vzniklo ze sekundárně zdlouženého ó, které se vyvíjelo paralelně s pův. ó, tj. ó > uo > ů. Toto ů jednak podléhalo pozdějšímu pravidelnému krácení (srov. ČJA 5, 208; ČJA 5, 209; ČJA 5, 210; ČJA 5, 211; ČJA 5, 212) – výsledkem jsou varianty luni, vluni, jednak se též měnilo v ou (změna se však dochovala jen výjimečně, srov. louni v bodě 713; k této změně srov. obměnu doule, viz ČJA 5, 378).
Územně oddělená slezská podoba luni je výsledkem pravidelné změny o > u před nosovou souhláskou, srov. ČJA 5, 70.
Kořenné -ó- ve variantách lóni, lóní, vlóni vzniklo mladším dloužením samohlásky o; starší ó by se jinak změnilo v uo a následně v ů (k tomu srov. ČJA 5, 193; ČJA 5, 194; ČJA 5, 195; ČJA 5, 196; ČJA 5, 197; ČJA 5, 198; ČJA 5, 199; ČJA 5, 200; ČJA 5, 201).
3 Podoby s předponou v- převládají na západ od linie, která vede zhruba mezi městy Šumperk–Litovel–Prostějov–Kyjov–Mikulov. Na východ od této linie byly většinou zachyceny formy bez náslovného v-. Na širokých okrajích Čech byly často zapsány formy obě.
Varianty s dlouhým koncovým -í byly zachyceny soustředěně na vých. Moravě a na jihu Čech, ojediněle též na vých. okrajích svč. nář.
Zeměpisná situace v Čechách je jednodušší: nejčastěji se zde vyskytuje forma vloni (na širokých okrajích s dubletou loni), na širším Mladoboleslavsku tvoří areál varianta vlóni.
Na Moravě se setkáváme s větším množstvím variant: v sev. polovině střm. nář. a dále zhruba v záp. polovině slez. nář. s přilehlým okrajem vm. nář., odděleně pak v kopaničářských nář. jsou rozšířeny obměny s krátkým kořenným -o- (loni, loní). Pro vm. nář. (bez oblasti dolských nář.) je charakteristická podoba s dlouženou hláskou -ó- (lóní). Formy s kořenným -ů- se vyskytují v oblasti dolských nář. s přilehlým Kroměřížskem (lůni, lůní), jsou typické i pro oblast střm. nář., v níž nedošlo k pravidelnému krácení, tj. pro širší Brněnsko a Tišnovsko, a v návaznosti byly zapsány v sev. části čm. nář. (vlůni). Podoby se zkráceným -u- tvoří areál v již. polovině střm. nář. (vluni) a v oblasti přechodových nář. čes.-pol. s přilehlým Frýdeckem (luni). Soustředěněji jsou ekvivalenty s -u- (méně často s -ů-) doloženy též ze Zábřežska, Litovelska (vluni) a širokého Prostějovska (luni).
Vlivem spis. jazyka pronikají do měst podoby s kořenným -o- (vloni, loni).
4 loni stč., Jg, SSJČ, pol. łoni, hluž.
loní jen nář.
lóni jen nář.; stč., Jg luoni zast.
lóní jen nář.
luni jen nář.; stč.
lůni jen nář.; Jg
lůní jen nář.
vloni Jg, SSJČ, sloven. vlani
vloní jen nář.
vlóni stč.
vlóní, vluni jen nář.
vlůni Jg, SSJČ nář.
vlůní jen nář.
5 loňi Po 1, Ru 3 — lóňi Ju 5 — vloňi Ju 1–3, 5, Ru 2, 4 — wloňi Po 1 — hloňi Ju 1 — vloňí Ru 4 — vlóňi Ju 2, 4, 6, Ru 4 — vlúňi Ju 6 — vlúňí Ru 5
6 MAGP 511, SSA 9.24, OLA 2520, ALE 541
Ko
