378      dole (1235)

1    M         dole — dóle — doule — dúle — dule

vdole — vdóle — vdule (vdůle 645)

vdúli (též 113, 643)

nadole (též 119, nadóle 119, naduł 823)

dolu (též 823, -ú 746, 739) — dólu (-ú 724, 748, 749)

2                 Místní adverbium dole (na otázku kde?) s významem ‚na místě položeném nízko‘ vzniklo ze stč. substantiva dól (< *dolъ) ustrnutím bezpředložkového tvaru lok. sg. dole (< dolě, to napodobením bezpředložkového lok. gorě ‚nahoře‘).

Naším výzkumem byly zachyceny vedle rozdílů slovotvorných (dole × vdole × vdůli × nadole × dolu) též rozdíly hláskoslovné povahy (např. dóle, doule, dúle, dule).

Z tvaru nom. sg. dól se zřejmě náhradně dloužené -ó- rozšířilo i do tvaru lok. sg., a tudíž i do podoby příslovce dóle (již stč.). Reflexem tohoto -ó- jsou podoby důle, dule, doule. Forma důle vznikla pravidelnou změnou ó > uo > ů. Toto ů jednak podléhalo pravidelnému krácení (srov. ČJA 5, 208), jednak se též měnilo v ou (doule).

Ze stejného území v záp. Čechách pochází i forma nahouru – viz Havránek, B.: Nářečí česká. In: Československá vlastivěda III, Praha 1934, s. 109; náš výzkum však tuto podobu nezachytil.

Podoba dolu je pokračováním tvaru stč. směrového adverbia dolóv (též od substantiva dól), kde koncové -v odpadlo a samohláska -ó- se pravidelně změnila v uo a následně v ů (podobně i adverbium domů < domóv, viz Rusínová, 1984, s. 17). Sufix -ů se zřejmě zkrátil analogicky podle adverbia nahoru. V oblastech, kde byla zachycena forma dolu, dochází k záměně směrového a místního významu. K tomuto zaměňování docházelo již v stč. období.

U zachycených variant dóle, dólu se jedná o pozdější zdloužení původně krátké kořenné samohlásky -o- (srov. ČJA 5, 193).

Podoba nadole byla vytvořena analogicky podle antonyma nahoře.

Formy vdole/vdůli, vdule jsou pokračováním pův. předložkového spojení v dole / v dóle, které se v stč. památkách (až do počátku 16. stol.) objevuje často vedle tvaru dole. To mohlo (podle Rusínové, 1984, s. 15) souviset se zánikem bezpředložkového lokálu v historické situaci, kdy se ještě živě pociťovalo spojení adverbií vdole a dole se substantivem dól. Pozdější změna významu (i hláskové podoby) slova dól ‚důl‘ jen upevnila existenci adverbia dole.

Koncovka -i ve formě vdůli je patrně původním jo-kmenovým zakončením lokálu. Územní rozšíření podoby vdůli se částečně shoduje např. s rozšířením tvaru v lesi (srov. ČJA 4, 74 lese lok. sg. m.).

3                 Mapa představuje poměrně složitou jazykovou situaci.

V Čechách byly nejčastěji zachyceny podoby dole a dóle, přičemž v sev. polovině převládá varianta dóle (na Náchodsku a v podorlickém úseku svč. nář. však jako dubletní vedle důle). V již. polovině byly častěji zachyceny obě podoby vedle sebe. Forma dole převažuje na Jindřichohradecku a v oblasti čm. nář. Na Rakovnicku byla zapsána obměna doule, jež však byla vždy zachycena vedle varianty dóle, někdy i dole. V širokém pruhu území jzč. nář. – jehož osu tvoří města Klatovy, Strakonice, České Budějovice – se navíc objevuje forma vdole (jako nedubletní poněkud častěji na širokém Klatovsku).

Nejrozšířenějšími podobami na Moravě jsou varianty důle a dule. Obměna dule je typická pro střm. nář., na přilehlé nejvýchodnější části svč. nář. a dále zhruba v záp. polovině vm. nář. s výběžkem k Brnu byla zaznamenána podoba důle. Na území mezi Brnem a Boskovicemi a na Tišnovsku se užívá odvozenina vdůli, forma vdule pak byla zachycena zejména na Zábřežsku a Jevíčsku. Areál podoby dolu zaujímá vých. polovinu vm. nář. a již. podskupinu slez. nář., na Valašsku převládá varianta dólu.

Pro Slezsko je příznačná podoba nadole.

Situace v českých městech je shodná s venkovským okolím, do moravských a slezských měst vlivem spis. jazyka proniká forma dole.