ČJA

ČJA 5

1 M a) penultimový přízvuk

melodický vrchol na předposlední slabice větného úseku

b) tzv. plzeňské zpívání

2 Mapa šrafami pozitivně zachycuje výskyt penultimového slovního přízvuku a zvláštní intonační typ s melodickým vrcholem na předposlední slabice větného úseku.

Slovní přízvuk byl v psl. volný a pohyblivý, později se stabilizoval (v centru našeho území již ve 12. stol.) na první slabice slov (přízvuk iniciálový). Tento stav trvá ve spis. jazyce a ve většině našich dialektů dodnes.

Odlišný je přízvuk penultimový, kladený na předposlední slabiku slova. Nejzřetelněji se projevuje ve slezských nářečích ve slovech a slovních spojeních troj- a víceslabičných: stařenka, do Vitkova, stamotadz’, f Petřkovicach, pohrabovał.

V severním úseku nář. vm. přízvuk v trojslabičných slovech kolísá; penultimový není důsledný, běžnější je iniciálový.

Jzč. dialekty mají slovní přízvuk iniciálový, byl zde však zaznamenán zvláštní intonační typ s melodickým vrcholem na předposlední slabice závěrečného taktu promluvového úseku (ze soboti na neďeli; dicki takle votpolodne; tadi je to v Maňeťíňe, u ribňíka; já bich tam aňi nechoďil hnát; sedňite si!). V tomto jevu je možno vidět pozůstatek staršího přízvuku na penultimě. (Podrobněji viz P. Jančák, Intonationserscheinungen im Tschechischen Sprachatlas. In: AUC-Phonetica Pragensia 9, Praha 1996, s. 105–115.)

Starší nář. literatura se zmiňuje o zvýrazňování penultimy v závěrečném promluvovém úseku také v okrajových úsecích svč. nář.; dnešní výzkum zde tento jev zastihl již jako zcela reliktní.

Otázkou zůstává, jakým způsobem stabilizace přízvuku v češtině proběhla.

Podle B. Havránka se přízvuk nejprve ustálil na předposlední slabice a odtud přešel na první (ve slez. nář. je tedy penultimový přízvuk dochovaným archaismem), podle F. Trávníčka se nejprve ustálil na slabice první a později se ve slez. nář. přesunul na slabiku předposlední (shodně s polštinou).

Podle A. Lamprechta se u slov dvojslabičných přízvuk na celém území ustálil na první a tím i na předposlední slabice, zatímco ve slovech víceslabičných mohlo být zpočátku kolísání. V centru území se brzy ustálilo ve prospěch přízvuku iniciálového, v okrajových oblastech trvalo zřejmě déle. V slez. nář. se kolísání upravilo ve prospěch přízvuku penultimového (v návaznosti na polštinu).

Nevylučujeme, že přesah penultimového přízvuku do vm. nář. souvisí s imigrací obyvatelstva z Horního Slezska a Těšínska na Kelečsko, Vsetínsko, Holešovsko a Přerovsko v 17. stol.

Dále je na mapě izoglosou vymezen areál, v němž byl zaznamenán zvláštní intonační typ, tzv. plzeňské zpívání. Jde o výrazné vymezení jádra výpovědi na konci větného úseku a týká se rozkazovacích a zvolacích vět a doplňovacích otázek. Charakteristický je stoupavý průběh k melodickému vrcholu a umístění vlastního jádra výpovědi do nižší tónové oblasti (Dejte to na stúl!; Gdepa si bila?). Tento typ je vázán na jistou míru expresivity nebo aktualizace a výrazně se uplatňuje zvláště v živé mluvě dialogické. (Viz P. Jančák, Západočeský intonační typ, tzv. „plzeňské zpívání“. In: AUC-Slavica Pragensia 8, Praha 1966, s. 107–121.)

3 Penultimový slovní přízvuk byl zaznamenán ve slez. nář. s přilehlým sev. Valašskem. Ojediněle byl zachycen i dál na západ. Typ s melodickým vrcholem na předposlední slabice větného úseku vytváří areál zabírající většinu jzč. nář. s přesahem do okrajového úseku lounsko-litoměřického, ve zbytcích byl zachycen ve dvou lokalitách na sz. okraji svč. nář.

Intonační typ zvaný plzeňské zpívání pokrývá souvislou oblast v zč. nář.

4 a) penultimový přízvuk pol.

b) —

5 —