348      Infinitiv zřetelový: mrznout nemrzne (2620)

1    M         mrznout nemrzne

2                 Sledovalo se zeměpisné rozšíření zvláštního typu vět s infinitivem v platnosti příslovečného určení zřetele: mrznód nemrzne, ale zema je; vipít jí nevipíju; robidz’robi jag hrom; pršat pršý furt; hřejt hřije; topit sme tu netopili; kálat se kálají parezi; vopít se nevopíju aj. Tyto vazby je třeba interpretovat jako: pokud jde o mráz / co se týká mrazu, nemrzne…; v záporných konstrukcích bývá někdy místo infinitivu věta s aby (aby mrzlo, nemrzne) nebo s že by (že by mrzlo, nemrzne).

Jde o konstrukce čistě nářeční a jen na ně se zaměřil nář. výzkum.

V mluvnicích spisovného jazyka bývají registrovány většinou jen konstrukce s vytčeným infinitivem a s odkazovacím zájmenem to: poručit, to se poručí; pozdravit, to on pozdraví; což slíbit, to on slíbí. I ty však bývají charakterizovány jako hovorové (M. Grepl – P. Karlík, 1986, s. 301), jako lidové (F. Kopečný, 1962, s. 243), jako infinitiv „hojný ve východní lidové češtině, řidší v západní“ a řídký ve spis. jazyku: Rozuměti drahokamům, to pan Rybář nerozuměl (V. Šmilauer, 1966, s. 307–308). Jako spisovné, ale řídké označuje Kopečný obraty typu mlátit hubou, to ano, ale dělat ne. Podle F. Trávníčka (1951, s. 1 414) poukazuje zřetelový význam infinitivu dosti výrazně na jeho původní příslovečnou povahu; autor upozorňuje rovněž na to, že infinitiv tu může mít nejen platnost věty oznamovací, ale i tázací: Jíst? to jím. (S tázací intonací dokládá infinitivní konstrukce i J. Balhar z nář. slezských: lehnuč k temu? sem ňemohła lehnuč a V. Michálková z nář. východomoravských: objesit? sa ich tu objesiło dosť.) V těchto případech je však vytčený zřetelový infinitiv vždy oddělen pauzou.