Ve spisovném jazyce je hlavním spojovacím prostředkem aby (a + kondicionál přítomný), po imperativní větě hlavní také částice ať.

Základním typem účelových vět byly ve stč. jazyce věty s aby, by, ať, zřídka s nech(ť). Po ať byl možný i kondicionál (dnes jsi volil hospodina, ať by on tobě bohem byl); tento typ účelových vět se do současné češtiny nedochoval.

V dotazníku bylo jako příkladové uvedeno souvětí jezdil i v noci, aby (coby) hodně vydělal a jako možné spojky aby, coby, žeby.

Na většině území našich dialektů je aby, ať, k těmto spojovacím výrazům přistupují ještě další prostředky, a to coby, žeby, ažby a až, ež. Hlavně na ně se zaměřoval náš výzkum, tentokrát regionalizovaný na vých. Moravu.

Účelové věty s až (ež) (stejně jako s nemapovaným ať) často následují po hlavní větě se slovesem v imperativu, popř. s modálními slovesy muset, mít a mají sloveso v indikativním tvaru (zamišač se to mušy, aš se nělepi), obměna ažby (s kondicionálem) je ojedinělá (např. jechali, ažby zarobili). Spojka ažby vznikla patrně kontaminací spojky až a spojek aby, coby.

3                 Na celém území českého národního jazyka dominují spojky aby, ať.

Vedle nich se ve východněji ležících lokalitách zpravidla jako dubletní vyskytují další nářeční spojky.

Poněkud větší oblast pokrývá spojka coby. Je charakteristická pro sev. a střed. úsek vm. nářečí s přilehlou oblastí kopanič. dialektů a pro vých. podskupinu slez. nářečí spolu s přechod. dialekty česko-polskými. Vzácně je doložena porůznu ze střm. dialektů.

Výskyt spojky až je omezen na záp. podskupinu slez. nářečí. Podle starší literatury přesahuje tento spojovací prostředek i na Těšínsko.

Spojka žeby byla zachycena zcela ojediněle; soudíme, že její výskyt v slez. nářečích souvisí se stavem v polském jazyce.

4    aby  stč., SSJČ, sloven., pol., hluž.

 

žeby  pol. żeby

5    abi Po 1, Ju 2, 4, Ru 3, 5 — cobi Ru 3, 4 — ať Ju 2

Bh