342      Přípustkové věty: i když, … (2602)

1    M         třeba, třebas, třebaže (třá 104, 105, 112, 116, 118, trebár 757)

i (g)dyž (he dež,  dež, aj dyž, dyž aj)

bár (bar 732, 733, 736, bárs aj 753, bár aj 752, 755–757)

choť

aj co

N          ač 108, 114, 128, 161, 162, 232, 651, 669, 675, 676

ať 118, 121, 202, 210, 644, 649 (aťsi 134)

ačkoliv

přestože

2                 Věty přípustkové vyjadřují okolnost, která sice není k uskutečnění děje věty řídící příznivá, jež však nezabrání tomu, aby tento děj ještě proběhl.

Ve spisovné češtině se přípustka vyjadřuje nejčastěji spojkami přestože, i když, třebaže, třeba(s), ač, ačkoli, ať. Starší čeština disponovala spojkami kak(o)ž(koli), kterak(ž)koli a spojkou ač. Od 15. stol. nastupovala na místo prvních dvou jmenovaných prostředků spojka ač, jež se začala spojovat s partikulí koli. Forma ačkoli nabyla časem převahy nad ač. Další spojky ať, aťsi, třeba(s), třebaže, přestože jsou poměrně mladé (poslední jmenovaná pochází až z 2. poloviny 19. stol.). U spojky choť se předpokládá slovesný základ, o spojce bár se má za to, že jde o přejetí z maďarštiny.

V dotazníku jsou jako příkladová uvedena dvě souvětí, a to s vedlejší větou anteponovanou (ačkoli se bránil, dal jsem ho do učení) a postponovanou (pořád má bolesti, ačkoli se léčí). Vázanost spojek na postavení vedlejší věty nebyla výzkumem prokázána.

Všechny prostředky charakteristické pro spisovný jazyk byly zapsány i v našich dialektech, terénním výzkumem byly navíc zachyceny specificky nářeční prostředky choť, bar (bár, bárs), bár aj, aj (k)dyž, aj co. Ve větě hlavní bývá ojediněle příslovce přece (přec, přeca, preca).

Pro vyjadřování přípustkového vztahu je charakteristické uplatnění několika spojovacích prostředků v jedné lokalitě. V Čechách se užívá běžně tří i čtyř prostředků, nejčastěji třeba, třebas, třebaže, i (k)dyž, méně často přestože, ačkoliv, na Moravě patří k běžnějším prostředkům třeba, třebaže, i když, aj když.

Na mapě jsme postihli územní rozšíření těchto základních nářečně příznakových přípustkových spojek: bár, choť, aj co, třeba(s), třebaže, i když.

Spojky ač, ať, ačkoliv, přestože jsme nezakreslovali, a to proto, že jejich výskyt byl zaznamenán ojediněle; patrně proto, že je explorátoři považovali za „málo nářečně příznakové“. Neudivuje tedy, že nevytvářejí ucelené územní celky. Některé uvedené prostředky (zejména ať, ač, ačkoliv) jsou charakteristické spíše pro mladší generaci informátorů a ukazují na nové přejetí ze spisovného jazyka.

3                 V podstatě v celých Čechách a na záp. části Moravy převládá užití spojky třeba, v jzč. nářečích a na jihu Moravy nezřídka v podobě třebas; v Čechách spíš výjimečně a porůznu, na Moravě poněkud častěji v středním pruhu zhruba od Nového Města na Moravě k Lipníku nad Bečvou se nachází i varianta třebaže. Přesnější regionální vymezení těchto spojek nelze stanovit.

Výraz i (k)dyž pokrývá jako dubletní výrazový prostředek rovněž celé Čechy a větší, zejména záp. polovinu Moravy, v střm. dialektech bývá v pravidelné hláskoslovné obměně  dež, he dež. Ve vm. nářečích má podobu aj (g)dyž a je i v slovosledné variantě (g)dyž aj.

Spojka choť (choč, choc’) pokrývá oblast slezských nářečí a sev. okraj Valašska. Jako výrazný a jednoznačný prostředek drží se v tradičním dialektu poměrně houževnatě, pouze u mladé generace ustupuje výrazům třeba, třebaže, i když.

Spojka bár, bar je charakteristická pro Břeclavsko a příhraniční pruh vm. dialektů.

Spojovací výraz aj co je doložen zejména ze středního úseku vm. dialektů.

Pro mluvu všech měst je charakteristický prostředek i když, v Čechách a na záp. polovině Moravy také třeba, třebaže a méně často i přestože, naprosto výjimečně se dokládá též ačkoliv.