337      Vylučovací poměr:    buď– nebo, … (2597)

                                     nebo, anebo, či, … (2613)

1    M         buďto – (a)nebo

buď – (a)nebo

buď – (a)lebo (albo 831, 833, 835)

lebo – lebo (abo – abo 818, 819, 829–834, albo – albo 832)

2                 Sledují se prostředky k vyjádření takového typu vylučovacího poměru, kdy jsou spojeny věty nebo větné členy, mezi nimiž platí z eventualit buď jedna, nebo druhá, kdy tedy jedna možnost vylučuje druhou.

Ve spisovném jazyce se užívá nejčastěji dvojitých spojek buď(to) – (a)nebo. V nářečích existují kromě nich ještě územně vymezené spojky lebo – lebo (abo – abo). Tyto opakované spojky (nebo – nebo) jsou doloženy i ze staročeštiny. Tam byly původní, později byly nahrazeny dvojitými spojkami buď – nebo, jež však zpočátku (od 16. stol.) uváděly různé, libovolné eventuality a jež nevylučovaly platnost třebas všech zároveň.

Výraz buď je od původu imperativ slovesa být. Spojka nebo plnila nejprve funkci příčinné spojky.

V dotazníku bylo na tento typ vztahu uvedeno souvětí buď se pořádně oblékneš, nebo nikam nepůjdeš a jako eventuální spojky buď(to) – (a)nebo × nebo – nebo × lebo – lebo.

Položka se měla zkoumat jen na Moravě, byla však poměrně hojně zkoumána i v Čechách, takže získaný jazykový materiál je v podstatě úplný.

Jak už tomu u položek zaměřených na syntaktické jevy bývá, i v tomto případě zpravidla koexistují dva výrazové prostředky. Izoglosa vedená severojižně Moravou představuje vých. hranici výskytu formy buďto (vedle buď); ta je dále na východ zcela ojedinělá a naprosto tam převažuje buď.

Nejčastějším spojovacím prostředkem jsou dvojité spojky buď(to) × (a)nebo, buď × (a)lebo, jen část oblasti slezských nářečí se vyděluje opakovanými spojkami lebo – lebo, abo – abo, albo – albo.

Rozdíl samotných spojek nebo × lebo je postižen na mapě ČJA 5, 338. Výskyt výrazu abo a jeho variant je podán ve výčtu v oddílu 1 M.

Z oblasti českých dialektů pocházejí četné doklady na disimilační změny, např. bujto, bujce, bujťto, srov. ČJA 5, 303. Tyto změny zde přirozeně pomíjíme.

3                 V Čechách převládají dvojité spojky buď – anebo, ale na sv. a záp. okrajích a na záp. Moravě je hojně doložena i varianta buďto – anebo a poměrně často buďto – nebo, ale i buď – nebo.

Na Moravě je většinovým prostředkem k vyjádření uvedeného poměru buď – nebo (buď – lebo), málo obvyklé jsou spojky buď – anebo. Izoglosa vedená severojižním směrem (od Šumperku k Litovli, Boskovicím, Kyjovu a Mikulovu) ukazuje, až kam od západu na východ zasahuje i typ s buďto.

Od uvedené linie na východ převažují spojky buď – nebo (buď – lebo), výrazně dominují nad spojkami buď – anebo.

Východně od linie Osoblaha – Lipník nad Bečvou – Kroměříž – Kyjov – Mikulov je v této dvojici obvyklejší varianta (a)lebo, západně od ní je běžná forma (a)nebo.

Významná je oblast s výskytem opakovaných spojek lebo – lebo (abo – abo). Tyto prostředky jsou zpravidla dubletní (nejčastěji vedle buď – lebo) a pokrývají území Hlučínska a část přechod. nářečí česko-polských. Toto území je charakterizováno variantou abo (často vedle lebo, ojediněle i vedle albo).