272      a) chcát (830)

b) chtít (ČJA 4, 362)

1    M         a)  scat — jscat — scát

     chcát — chcat

     šťit 101, 104, 110, 111, 138, 140, 141

b) scet, scit

2                 Vedle hlavního problému mapy, tj. rozdílu sc- × chc- v infinitivu slovesa chcát, postihujeme zde rovněž protiklad dlouhé a krátké kořenné samohlásky (chcát × chcat). Jako okrajová hláskoslovná varianta se jeví forma jscat.

Ve spis. jazyce jsou kodifikovány obě podoby, tedy chcát i scát.

Sporadicky zapsaná slovotvorná varianta štít nedokumentuje sledovanou hláskoslovnou změnu; varianta vznikla pravidelným dotvořením infinitivu k tvarům ind. préz. štím, štíš…

Opakem disimilace je změna chc > sc. Je doložena ze slovesných tvarů sco, scit, scél ‚chci, chtít, chtěl‘. Ty jsou na mapě zachyceny šrafováním.

3                 Izoglosa forem chcat × scat se téměř kryje s průběhem izoglosy chcípnout × scípnout; v podstatě sleduje už na moravském území starou zemskou česko-moravskou hranici a přesahuje na vých. okraj svč. nářečí.

Předěl mezi variantami s krátkou a dlouhou kořennou samohláskou (scát × scat) probíhá v témž směru, jen je poněkud posunut dál na západ. Území na východ pokrývá forma s krátkou samohláskou.

Varianta jscat je omezena na pruh přechod. nářečí česko-polských.

Forma štit, ukazující na zařazení slovesa ke 4. třídě, je soustředěna do sev. Čech.

Tvary scet, scit pokrývají protáhlé území téměř od Jihlavy k Moravskému Krumlovu, dále ke Znojmu a Slavonicím, srov. ČJA 4, 362 chtít.