ČJA 5

26        cítit (1917)

1    M         cíťit (cícic 755)

ciťit

cýťit

cyťit (cyťet)

cejťit

céťit (céťet)

N          čuť (větší část Slezska)

2                 Postihujeme všechny reflexy za samohlásku í (z pův. í nebo ze staršího ’ú) po souhlásce c. Zakresleny jsou také víceméně pravidelné hláskoslovné změny > , > cy > ci. (Neregistrujeme změny morfologické charakteristiky, totiž přechod slovesa ke vzoru trpět – formy cítět  a cétět.)

Na větší části Slezska se sloveso od základu cít- vyskytuje jako novější přejímka ze spisovného jazyka, v tradičním dialektu tu převládá slovo čut (stejně jako na vých. okraji střm. nářečí).

3                 Diftongizovaná podoba cejtit je běžná v severní polovině Čech a v přilehlém pruhu záp. Moravy (Novoměstsko a Žďársko) po hranici střm. dialektů. Na Moravě se ještě objevuje ve dvou mikroareálech na vých. Kyjovsku a na Kelečsku. Ve většině střm. nářečí došlo k následné monoftongizaci dvojhlásky ejé. Podoba cétit je charakteristická pro jejich záp. a již. část. Výchozí forma cítit zabírá celou již. polovinu Čech s malým přesahem na záp. Moravu a pak odděleně území Kroměřížska s Holešovskem a střed, a již. úsek vm. nářečí. V centrálním úseku střm. nářečí je obvyklá varianta citit. Sev. úsek vm. nářečí se vyděluje hláskoslovnou variantou cýtit, Slezsko pak obměnou cytit, popř. cytět.

V mluvě českých měst převládá forma cejtit, v městské mluvě na Moravě a v pohraničních oblastech dominuje tvar cítit.

4    cítit  stč., Jg, SSJČ, sloven.

5    cíťiť Ju 7 — cíťit Ru 3, 5 — cejťit Po 1, Ju 1–5, Ru 2–4 — céťit Ju 6

Bh