23        (dobr)ý (2230)

výbava (1833)

1    M         (dobr)ý

(dobr)y

(dobr)í

(dobr)ej

(dobr)é

(dobr)

(dobr)

(dobr)ij  301–304, 307

2                 Mapa ukazuje rozšíření změny pův. ý v koncovce nom. sg. m. adjektiv tvrdé deklinace. (Slovo dobrý tu zastupuje i jiná adj. tohoto typu.) Vedle diftongizace (dobrej) a následné monoftongizace diftongu (dobré, čuhácké dobrí) jsme sledovali rovněž splynutí obou i-ových vokálů v jedinou samohlásku í (dobrí), srov. též ČJA 5, 47 kočky. Zakreslena je též různá realizace střm. vokálu é (, ) a užší, diftongizací vzniklá výslovnost ij v nářečích na Chodsku (dobrij). Na mapě jsme zaznamenali pouze různé výsledky uvedené hláskoslovné změny koncové samohlásky; v 1 M uvádíme sice výraz, který je jejím nositelem, ale event. další hláskoslovné obměny tohoto výrazu přirozeně pomíjíme. Téměř stejný územní rozsah příslušné změny jsme zjistili také např. na slovech býk (783), mlýn (1989), týden (1516).

3                 V českých nářečích v užším smyslu a v přechodných nářečích českomoravských se ve většině případů realizují podoby s diftongem (dobrej). V střm. dialektech došlo později k monoftongizaci ej > é, ve vých. úseku (Holešovsko a větší část Prostějovska) má užší realizaci . V tzv. čuháckých dialektech splynulo toto zúžené  s í.

Dvojhláska ej pouze v tvaru nom. sg. adjektiv muž. rodu (dobrej), nikoli např. u výrazů býk, týden, se uchovává v úzkém pruhu obcí podél jv. hranice střm. dialektů mezi Kyjovem a Mikulovem. Na dvou mikroareálech ve vm. nářečích, a to jednak vých. od Kyjova (lokality 710, 713) a jednak v okolí městečka Kelče (zkoumaný bod 704) došlo k diftongizaci v nebývalém rozsahu, totiž nejen v typu dobrej, ale i strejc, bejk, tejdeň, dobrejch, dobrejm, a také v případech samohlásky za staré í (< ie) po č, ž, š, c, z, s, ř, l, např. počejtať, křejdlo, králejk, vzejť, sejň, šejpek, nožejce, hřejbje, srov. též ČJA 5, 24a lízat. Na obou těchto ostrůvcích (zejména na Kelečsku) jsou uvedené formy s nadměrným diftongem na ústupu.

Již. polovina vm. nářečí (Břeclavsko, Kyjovsko a Uherskobrodsko) se vyděluje výslovností dobrí. Úzké í charakterizuje ještě některé severnější lokality, srov. výše.

Sev. polovina vm. nářečí uchovává starý stav, tedy výslovnost dobrý. Slezská nářečí jsou charakterizována krátkým vokálem (dobry); zde se samohláska ý zachovala, ale zkrátila se.