229      město (43) —

1    M         mjesto

mňesto

m’esto (m’asto)

2                 Hranice mezi oběma výslovnostními typy je poměrně ostrá a vcelku se nemění, protože jde o jev, který si mluvčí neuvědomují. V oblastech, kde se varianty mj a mň stýkají, vznikl někdy „nevýrazný neutrální výslovnostní typ“ (Bělič, 1972, s. 49).

Ojediněle se i původní skupina mň vyslovuje jako mj, např. spomjel si, šel ke mje, jinde se rozdíl ve výslovnosti zachovává, např. ze sev. Valašska proti mjesto, m’esto je mňe se nechce; z Valašska, Holešovska a z okolí Lipníka nad Bečvou, kde je jinak běžná skupina -mj-, vyděluje se skupením -mň- slovo zemňák.

Podoba s rozloženou retnicí před samohláskou i (mňísa, mňilý) je omezena na mikroareál sev. okraje vm. nářečí, je doložena jen ze Spálova (b. 701). V starší literatuře se připomíná ještě z nedalekých Bernartic (b. 721).

3                 Větší územní rozsah mají varianty s mň (mňesto), formy s mj (mjesto) vytvářejí kompaktní územní celky spíš na okrajích území našeho národního jazyka. Na mapě jsme postihli jejich maximální rozsah. Typ mjesto se vyskytuje v Čechách na Plzeňsku, odděleně pak v již. Čechách a na přilehlé jz. Moravě (zhruba od linie Strakonice–Tábor–Jihlava–Třebíč na jih). Na Moravě je typ mjesto dále na úzkém příhraničním pruhu obcí Břeclavska a na části kopaničářských dialektů. Značně rozsáhlý celek vytváří na vých. okraji střm. nářečí (včetně Holešovska) a ve Slezsku.

Varianta m’esto s dochovanou měkkou retnicí se vyskytuje na Valašsku a v přechod. nářečích česko-polských.