226      a) hanba (1790)

b) svatba (ČJA 1, 13)

c) prosba (2126)

1    M         a)  hamba

haňba (gaňba)

b) svaďba (svadz’ba, svadžba, svadźba)

c)  proz’ba (prožba, proźba) — prožba (jč.)

2                 Měkčení souhlásky -n- před starším *-ьba v slově hamba (asimilací z hanba) má mimořádně velký územní rozsah. Soudíme, že na této skutečnosti má podíl analogie se slovesem hanit. (Gebauer má za to, že se forma haňba může vyvozovat z *ganjьba.)

Měkčení souhlásky -t- (v asimilovaném znění -d-) ve slově svadba nelze zachytit v celém rozsahu, neboť se na části Slezska vyskytuje jiný lexém, totiž vesele, srov. ČJA 1, 13.

Měkčení sykavky -s- (v asimilovaném znění -z-) u slova prozba (asimilací z prosba) lze v slezských nářečích zařadit k pravidelné změně sykavky před bývalým slabým jerem, následovala-li retná souhláska.

Realizaci prožba v již. Čechách vykládá Gebauer vlivem sufixu *-jьba. Domníváme se, že jč. forma prož ba vznikla analogicky podle případů jako prošen, prošení, imp. proš.

Při zpracovávání těchto položek nehledíme na pravopisné zásady, ale příslušné výrazy zapisujeme podle výslovnosti.

3                 Izoglosa hamba, hanba × haňba probíhá ze severu po staré zemské hranici až k Svitavám, odtud míří k Boskovicím, dále k Brnu a Mikulovu. Východně od této linie je běžná varianta haňba.