215      a) humno (ČJA 3, 12 mlat)

b) kdo (2365)

1    M         a)  gumno

b) hdo

2                 Jak už bylo uvedeno, souhláska g se v našem jazyce změnila na h. Neprovedení této víceméně pravidelné změny dokumentujeme na výrazu humno ‚mlat‘.

Souhláska g se na samém okraji slez. nářečí zachovala zejména u starší generace, u ní se většinou realizují ještě podoby gumno, gřib, goły, mladší generace už běžně vyslovuje uvedené výrazy s hrtanovou souhláskou, tedy humno, hřib, hoły. Formy jen s h dokládají např. výrazy hned, hnetky, hunym.

Jiného původu je souhláska h u tázacího zájmena hdo. Není výsledkem historické změny.

Podoba kdo vznikla ze stč. kto (< *kъ-to), kam -d- proniklo analogicky podle adverbií kde, kdy. Z asimilované podoby gdo se disimilací artikulačního způsobu vyvinula obměna hdo. Tato změna má souvislost se zvláštním postavením souhlásky g v souboru českých hlásek.

Počáteční souhláska (g, h) se při výslovnosti zájmena kdo často vypouští a tak vzniká forma do. Vzhledem k přehlednosti mapy tuto obměnu nesledujeme, je však možno konstatovat, že se poněkud častěji vyskytuje v Čechách a na vých. okraji vm. dialektů. Změna g > h se rovněž projevuje u zájmen někdo (2379), ledakdo (2382), nikdo (2384) a u příslovcí kde (2502), kdy (2513).

Nemapujeme jvč. obměnu kro [gro] (o změně d > r viz ČJA 5, 327).

3                 Pův. souhláska g (gumno) zůstala uchována ve větší části přechod. česko-polských dialektů.

Varianta hdo byla zachycena v oblasti jzč. nář. (s výjimkou vých. Jindřichohradecka a sz. Příbramska) a ve dvou členitých areálech prostupujících jednak svč. nář., jednak sev. polovinu Moravy.