ČJA 5

207      a) (o) mém lok. sg. m./n. (ČJA 4, 252)

b) (s) mým instr. sg. m./n. (ČJA 4, 253)

c) (s) ní instr. sg. f. (ČJA 4, 242)

1    M         a)  mim

b) mim

c)  ňi

2                 Mapa zachycuje východní hranici rozšíření zájmenného tvaru mim v lok. a instr. sg. (nom. můj/) a areál s krátkým vokálem v tvaru instr. ni (nom. ona).

Tvar lok. ve staré češtině zněl mém (od původu stažená forma psl. formy *mojemь) a je doposud spisovnou podobou. V českých nářečích v něm později proběhlo úžení é > í a krácení í > i, popřípadě došlo k vyrovnání s instrumentálovým mým.

Podobně se po splynutí ýí zkrátila i původní stč. forma instr. mým (psl. *mymь) > mím > mim.

Stranou naší pozornosti zůstávají přirozeně jiné tvary, např. nestažená forma mojim, které jsou příznačné zejména pro některé oblasti Čech.

Tvar instr. ni je zkrácenou podobou přehlasované stč. formy ňú (> ).

3                 Zatímco tvar instr. mim je běžný téměř v celých Čechách a v celé oblasti čm. nář. s výběžkem až k Boskovicím, homonymní forma lok. pokrývá navíc ještě téměř celé území střm. nář. mimo vých. okraje (vých. Prostějovsko, Kroměřížsko a Holešovsko).

Podoba instr. ni se omezuje zhruba na sev. pás svč. nář. a na přilehlý sev. okraj střč. nář. (sev. od Prahy a Kolína).

4    a)   mym  (lok.) pol.

b)   mym  (instr.) pol.

 

c)   —

5    a)   mim Ju l, 2, Ru 3

b)   mim Po 1, Ju 1–5, Ru 2, 3

 

c)   ni Ju 2

Fi