207      a) (o) mém lok. sg. m./n. (ČJA 4, 252)

b) (s) mým instr. sg. m./n. (ČJA 4, 253)

c) (s) ní instr. sg. f. (ČJA 4, 242)

1    M         a)  mim

b) mim

c)  ňi

2                 Mapa zachycuje východní hranici rozšíření zájmenného tvaru mim v lok. a instr. sg. (nom. můj/mé) a areál s krátkým vokálem v tvaru instr. ni (nom. ona).

Tvar lok. ve staré češtině zněl mém (od původu stažená forma psl. formy *mojemь) a je doposud spisovnou podobou. V českých nářečích v něm později proběhlo úžení é > í a krácení í > i, popřípadě došlo k vyrovnání s instrumentálovým mým.

Podobně se po splynutí ý s í zkrátila i původní stč. forma instr. mým (psl. *mymь) > mím > mim.

Stranou naší pozornosti zůstávají přirozeně jiné tvary, např. nestažená forma mojim, které jsou příznačné zejména pro některé oblasti Čech.

Tvar instr. ni je zkrácenou podobou přehlasované stč. formy ňú (> ní).

3                 Zatímco tvar instr. mim je běžný téměř v celých Čechách a v celé oblasti čm. nář. s výběžkem až k Boskovicím, homonymní forma lok. pokrývá navíc ještě téměř celé území střm. nář. mimo vých. okraje (vých. Prostějovsko, Kroměřížsko a Holešovsko).