2                 Zkoumaly se rozdíly v kvantitě, příp. kvalitě kořenné samohlásky u adjektiva odvozeného od subst. *děra, jehož kontinuantem je dnes díra (ě pod akutem dává ie, jež se později monoftongizuje v í) s výjimkou oblastí, kde došlo k pozdějšímu krácení í > i (na východě zkoumaného území se užívá i expr. ďúra, ďoura, viz dále). Tři základní varianty odvozeného adjektiva jsou děravý, díravý a duravý/ďouravý.

V podobě děravý došlo při odvozování od podoby diera (pův. *děra s dlouhým -ě-) ke krácení kořenné samohlásky (denominativa na -avý mají v kořeni obvykle krátkou samohlásku bez ohledu na délku samohlásky v odvozovacím základu, srov. špinavý, voňavý, rezavý, hnisavý apod.).

Varianta díravý v Čechách vznikla zřejmě nověji z děravý příklonem k subst. díra, kdežto na Moravě je patrně stará, s původním -í- (< ie, to z dlouhého -ě-; jak bylo uvedeno v kapitole o deminutivech – srov. odstavec před ČJA 5, 161 –, na Moravě se projevuje tendence spíše kvantitu při odvozování zachovávat, kdežto v Čechách měnit). Podoba s -i- má zejména v Čechách zcela mimořádný rozsah (ke krácení í > i zde patrně došlo v důsledku zmíněné tendence ke krátké samohlásce před -avý), proto ji na mapě uvádíme (pro větší přehlednost mapujeme obměnu diravý i na Moravě, kde je krácení í > i v podstatě pravidelné).

Obměna ďúravý vychází ze subst. ďúra, které je podle Mch (na rozdíl od Holuba-Kopečného a Rejzka) jiného původu než díra. Soudíme, že subst. ďúra, které má ekvivalenty v pol., ukr. a běloruš., etymologicky asi s díra přece jen nesouvisí, ale v důsledku významové podobnosti s ním na části území splynulo a bylo chápáno jako slovo s neprovedenou přehláskou ’ú > í. Pravidelným vývojem pak vzniklo ďouravý k ďoura (po změně ú > ou), ďóravý k ďóra (po střm. změně ou > ó), ďuravý k ďura (po slez. krácení samohlásek). Tyto pravidelné obměny na mapě pro větší názornost zobrazujeme.

Další diference (varianty náslovného ď- či koncového -ý) na této mapě nesledujeme, jsou jim v tomto svazku věnovány samostatné kapitoly.

3                 V Čechách převažují podoby s krátkou kořennou samohláskou (-ě-), kdežto na Moravě a ve Slezsku vychází dnešní stav z pův. samohlásky dlouhé (-í-, -ú-).

Podoba děravý, shodná se spis. jazykem, se vyskytuje téměř v celých Čechách a na nejzazším jz. okraji Moravy, z některých oblastí je však doložena řidčeji či jako dubletní s variantou díravý/diravý (Chodsko, široký pruh území na západě Čech, vých. polovina svč. nář.). Ta je dominantním výrazem v přech. čm. nář., ve střm. nář. (kromě jejich nejsevernějšího okraje a Židlochovicka) a na jihu a při vých. okraji vm. nář. Ve vých. oblastech zkoumaného území se užívá variant s kořenným -ú-/-u-/-ou-/-ó-: ve středu a na severu vm. nář. ďúravý, ve slez. nář. ďuravy, na Zábřežsku a sev. Litovelsku a odděleně na jih od Brna ďóravý, na Uherskohradišťsku (a řídce také ve vých. Čechách) ďouravý (srov. též ČJA 2, 194 jáma).

Města v Čechách se shodují s nářečním okolím, na Moravě se k výrazům běžným na okolním venkově mnohde přidává i podoba děravý, pronikající ze spis. jazyka.

4    děravý  Jg, SSJČ, sloven. deravý [dě-], hluž. dźěrawy

díravý  Jg, SSJČ nář.

ďuravý  pol. dziurawy

5    ďeravej Ju 1–3, Ru 3, 4 — ďíraví Ru 5 — ďíravé Ju 6 — ďiraví Ru 5 — ďiravej Ju 2, 4, 5, Ru 2, 3 — duravý Ju 7 — ďouravej Po 1

Či