149      jméno (1844)

1    M         méno (jméno 06, 14, 52, 59, 74, 75, 79, 91, 93, 94)

                   míno

meno — m’ano

 

2                 Mapa zachycuje územní rozsah podob s délkou a krátkostí u dvojslabičného neutra jméno: méno × meno. Nářeční obměny jsou na téměř celém území českého jazyka zaznamenány bez počátečního j-. Forma jméno, shodná s jazykem spisovným, je doložena pouze u mladé generace z některých mor. měst.

Neutrum jméno (psl. *jьmę) přešlo ve stč. jako ostatní n-kmeny k o-kmenům (novotvar ze jmě, podle pl. jmena vzniklo jmeno, dále meno) a až do doby nejnovější má kolísavou kvantitu (původní byla zřejmě krátká kořenná samohláska, srov. L. Bachmann, 2001, s. 65). Ve spis. jazyce je dlouhé é snad i proto, že se e zdloužilo v é náhradou za ztrátu j- (S. Utěšený, Nářečí přechodného pásu česko-moravského, 1960, s. 68). Podoba s délkou méno přešla později v míno, které ustupuje obecně české podobě meno (ta zase ustupuje spis. variantě (j)méno).

Krátká podoba ve Slezsku vznikla pravidelným krácením dlouhých samohlásek.

Obměna m’ano vznikla v návaznosti na polské dialekty.

3                 V celých Čechách (s výjimkou širokého Litomyšlska) a ve Slezsku byla zachycena podoba meno. Na území Moravy se vyskytuje obměna méno, ta je i jako dubletní v svč. a jzč. dialektech. Na centrální Hané a v oblasti mezi Znojmem a Mor. Krumlovem se objevuje varianta mino. Ojedinělá obměna míno byla zachycena na Židlochovicku, Boskovicku a Náchodsku.

Čes.-pol. přechodová nářečí charakterizuje podoba m’ano.

Města se většinou shodují s nář. okolím. V čes. městech se často objevuje jako dubletní forma méno.