ČJA 5
146 víko (347)
síto (ČJA 5, 32)
lýko (1304)
1 M víko
viko
vjeko (vjé- 757)
2 Mapa sleduje rozdíly v kvantitě a kvalitě kořenné samohlásky u neutra víko (psl. *věko – toto ě mohlo být dlouhé nebo krátké).
Staré kvantitativní rozdíly reprezentují obměny víko a věko. Podoba víko vznikla ze stč. formy vieko monoftongizací dvojhlásky ie. Ta je pokračováním dlouhého ě. Varianta věko reprezentuje starou krátkost. Pozdějším zkrácením se dospělo k obměně viko.
3 Podoba věko se vyskytuje zhruba na vých. polovině Moravy a ve slezských dialektech. Celé Čechy, sev. část čm. nářečí a území mezi Boskovicemi, Brnem a Novým Městem na Moravě se vydělují podobou víko. Tato podoba, shodná se spis. jazykem, proniká i do měst na jz. Moravě a do vm. nářečí. Jihozápadní Morava a již. část čm. nářečí se vyznačují formou viko. Ta se objevuje roztroušeně také ve střm. a slezských dialektech a v některých městech v této oblasti.
4 věko stč. vieko, Jg zast., sloven. veko, pol. wieko, hluž. wěko
víko Jg, SSJČ, sloven. zast.
5 víko Ju 1–5, Ru 2–4 — wíko Po 1 — vjeko Ru 5
7 Krácení í > i v první slabice dvojslabičných subst. se zkoumalo i na neutrech síto a lýko. Podoby s délkou (síto, lýko) zachovávají starou původní délku za raženou (akutovou) intonaci, jejich obměny sito a lyko jsou projevem starého krácení.
Formy sito a lyko byly zaznamenány v již. části čm. nářečí a v dialektech střm. bez území mezi městy Boskovice, Brno a Nové Město na Moravě. Tyto formy se objevují i ve slezských a vm. dialektech. Pro zbývající území a některá vm. města jsou charakteristické podoby síto a lýko, shodné se spisovným jazykem. Ostatní města se shodují se svým nář. okolím.
Hb
