119      roh (798) —

1    M         roh

rúh

ruh

2                 Zkoumal se rozsah dloužení kořenné samohlásky o ve slově roh. U tohoto slova jde zřejmě o tzv. náhradní dloužení za ztrátu lichého jeru, před nímž byl znělý konsonant. Kromě tohoto jevu (diference roh × růh, kde růh je výsledkem změny ó > uo > ů) je mapována i podoba ruh ve slez. nář.; zde je tato podoba snad také výsledkem pravidelného krácení samohlásek (zde tedy ů > u). Nelze však vyloučit, že zejména v přechod. nář. čes.-pol. změna navazuje na pol. úžení starší dlouhé samohlásky ó > ú, tzv. pochýlení, a její následné krácení (hranici mezi oběma změnami dnes nelze určit, protože jejím výsledkem je v obou případech u).

Na mapě nezachycujeme změnu o > u v tzv. horském nář. typu (srov. ČJA 5, 59 holub), podobu rug s neprovedenou změnou g > h (srov. ČJA 5, 215) ani znělou výslovnost koncového -h (srov. ČJA 5, 285).

3                 Na většině zkoumaného území byla zachycena podoba roh, shodná se spis. jazykem. Zdloužená varianta (růh) se objevuje ve dvou menších ostře ohraničených areálech v Čechách – na Roudnicku a sev. Rakovnicku a mezi Příbramí a Táborem. Byla patrně původně též ve slez. nář. (růh, rúh), tam je však dnes po slezském krácení obměna ruh.

Z městské mluvy je doložena vesměs podoba roh.