92        synové nom. pl. m. (1808)

1    M         synové

synove (-v’e 818, 831–836)

siné (siňé 739, 753, 757)

syňi (-ňə 603, 614)

siňí

syny 819, 830

sinovja 755

2                 Mapa představuje nář. rozdíly tvarů nom. pl. substantiva syn (pův. u-kmen). Vedle staré u-kmenové koncovky -ove se v Čechách objevuje – asi vlivem spis. jazyka – podoba -ové. Zakončení na -i a -í jsou důsledkem přiklonění k o-kmenům, popř. i-kmenům. Původně akuz. koncovka -y je přenesena do nominativu. Podoba syné je spíše analogií podle jiných životných subst. než reliktem přejetí staré konsonantické koncovky. Hlásková varianta syňә na Znojemsku, registrovaná jen v oddíle 1 (srov. PRO C2a), byla zachycena pouze ojediněle a explorátory byla označována jako podoba příznačná jen pro nejstarší nář. vrstvu.

3                 Forma synove je charakteristická pro Čechy a území slez. nářečí; na Moravě převažuje podoba syni (nověji proniká zejména do slez. nářečí, především na Opavsko). Podoba syní je v Čechách rozšířena hlavně v zč. oblasti (téměř vždy v dubletě s tvarem synove), dále se vyskytuje na Doudlebsku, rozptýleně a řídce na širším Jindřichohradecku a na Moravě na Slavonicku, na sev. Brněnsku a na vých. okraji střm. nářečí.

Pro stř. úsek vm. nářečí je charakteristická forma syné. Tvar synové – shodný se stavem ve spis. češtině – se hojněji, ale téměř vždy jako dubletní, objevuje zvláště ve vých. polovině Čech a rovněž v mluvě čes. měst, v pohraničních městech i na sev. Moravě.