ČJA 4

88        díží instr. sg. f. (460) —

husou (947)

paní (1909)

1    M         ďíží — ďíži

ďížej

ďížou — ďížó — ďiž — ďíž ďížú — ďižu (ďí- 757)

ďížúm 738 — ďížum (dz’iežum 801)

2                 Sledoval se nář. repertoár morfologických forem instr. sg. substantiva díže (ja-kmen, dnes typ růže). Vedle morfologických diferencí × -ej × -ou × -úm/-um je na mapě též zakresleno rozšíření pravidelných hláskových obměn koncovky (srov. PRO D1abc, D3a a Ala), krácení samohlásky v koncovce -úm (srov. PRO A1a) a krácení koncového (srov. PRO A1c).

Rozsah formy díží s hláskovou variantou díži a formy dížej svědčí o tom, že krácení koncového ve formě díží proběhlo až po diftongizaci í > ej.

V oblasti od čm. nářečí na východ se v důsledku neprovedení přehlásky ’a > e (srov. PRO E6) a ’u/ú > i/í shodují tvary měkkého skloňovacího typu s typem tvrdým (díža jako kočka, dížou jako kočkou).

U forem dížejdíží/díži nedochází v Čechách – na rozdíl od PRO A1d – ke krácení í > i v kořenné samohlásce: byly tedy registrovány pouze podoby s dí-. U ostatních forem podléhá kořenné í pravidelnému krácení, srov. PRO A1ab.

Ve městech nebyl výzkum proveden.

3                 Základní morfologický protiklad představují formy díží × dížou (včetně hláskových variant); k nim se připojují tvary dížej (svč. nářečí) a dížum (Opavsko, Hlučínsko, přechodná nářečí čes.-pol. a odděleně sev. Valašsko) s variantou dížúm (b. 738).

Forma díží, shodná se spis. jazykem, je rozšířena v jzč., v již. polovině střč. a v přilehlém úseku čm. nářečí. Sev. polovinu střč. nářečí s drobnými přesahy do přilehlých oblastí svč. a čm. nářečí charakterizuje hlásková varianta díži.

Morava a velká část slez. nářečí včetně lokalit zkoumaných na přilehlém území Polska dokládají příslušné hláskové obměny morf. formy dížou: -ou (čm. nářečí, odděleně Kelečsko a dolská nářečí), (většina střm. nářečí), - (záp. část centr. úseku střm. nářečí), - (Židlochovicko), (vm., odděleně též čuhácká nářečí), -u (již. úsek slez. nářečí).

4    díží  Db, Tk, MČ

dížou  sloven. diežou

dížu  hluž. dźežu

dížú  stč. diežú

dížum  pol. dzieżą

5    ďíží Ju 3 — ďíži Ju 3 — ďížej Po 1, Ju 1, 2, 4 — ďížú Ju 7

6    —

7                 U instr. sg. položky husa (pův. ženský i-kmen, který na větší části zkoumaného území přešel k a-kmenům) byl rozsah i-kmenové formy husí (jako kostí) zachycen už jen ve zbytcích v jzč. nářečí (soustředěněji na Domažlicku a již. Strakonicku). ojediněle též na Znojemsku. Na pův. i-kmenové substantivum ukazuje i palatalizace sykavek (-s’-, -ś-, -š-) ve formách husu/hus’u/hušuhuśum/hus’um/hušum/gynśum/ gynšum v nářečích slez. (s výjimkou již. úseku) a v přechodných nářečích čes.-pol.; srov. PRO D5bcd. Na zbývajícím území je doložena forma husou (na sev. Valašsku husúm/husum) v pravidelných hláskových obměnách (srov. PRO D1abc, D3a a Ala, též IV-87 kočkou a IV-88 díží). V důsledku depalatalizace sykavek a neprovedení přehlásky ’ú > í ve východnějších částech zkoumaného území splynula na části teritoria forma instr. sg. i-kmenů s a-kmeny. Nelze tedy jednoznačně určit, zda forma husou/husú/husóhusúm/husum ve střm. a vm. nářečích navazuje na starý i-kmen či na a-kmen. K úplnému rozšíření i-kmenového tvaru nom. sg. hus viz ČJA 4-10 husa nom. sg. f..

 

Substantivum ьja-kmenové paní se v instr. sg. nářečně téměř nediferencuje. Jde o slovo přejaté ze spis. jazyka, proto byl téměř ve všech lokalitách zapsán výraz paní (s pravidelnou hláskovou obměnou pani, srov. PRO A1abc). Pouze na Těšínsku a odděleně v bodě 801 byla nedubletně zaznamenána forma paňum, z jz. Uherskobrodska je ojediněle nedubletně doložena varianta paňú.

Situace ve městech se shoduje s nář. okolím, v oblasti krácení í > i převažuje podoba s krátkou samohláskou; ta je doložena i z některých vm. měst. Zachycena byla i v zč. a částečně též v sm. pohraničních městech.

Ši