ČJA 4
88 díží instr. sg. f. (460) —
husou (947)
paní (1909)
1 M ďíží — ďíži
ďížej
ďížou — ďížó — ďiž — ďíž — ďížú — ďižu (ďí- 757)
ďížúm 738 — ďížum (dz’iežum 801)
2 Sledoval se nář. repertoár morfologických forem instr. sg. substantiva díže (ja-kmen, dnes typ růže). Vedle morfologických diferencí -í × -ej × -ou × -úm/-um je na mapě též zakresleno rozšíření pravidelných hláskových obměn koncovky -ú (srov. PRO D1abc, D3a a Ala), krácení samohlásky v koncovce -úm (srov. PRO A1a) a krácení koncového -í (srov. PRO A1c).
Rozsah formy díží s hláskovou variantou díži a formy dížej svědčí o tom, že krácení koncového -í ve formě díží proběhlo až po diftongizaci í > ej.
V oblasti od čm. nářečí na východ se v důsledku neprovedení přehlásky ’a > e (srov. PRO E6) a ’u/ú > i/í shodují tvary měkkého skloňovacího typu s typem tvrdým (díža jako kočka, dížou jako kočkou).
U forem dížej a díží/díži nedochází v Čechách – na rozdíl od PRO A1d – ke krácení í > i v kořenné samohlásce: byly tedy registrovány pouze podoby s dí-. U ostatních forem podléhá kořenné í pravidelnému krácení, srov. PRO A1ab.
Ve městech nebyl výzkum proveden.
3 Základní morfologický protiklad představují formy díží × dížou (včetně hláskových variant); k nim se připojují tvary dížej (svč. nářečí) a dížum (Opavsko, Hlučínsko, přechodná nářečí čes.-pol. a odděleně sev. Valašsko) s variantou dížúm (b. 738).
Forma díží, shodná se spis. jazykem, je rozšířena v jzč., v již. polovině střč. a v přilehlém úseku čm. nářečí. Sev. polovinu střč. nářečí s drobnými přesahy do přilehlých oblastí svč. a čm. nářečí charakterizuje hlásková varianta díži.
Morava a velká část slez. nářečí včetně lokalit zkoumaných na přilehlém území Polska dokládají příslušné hláskové obměny morf. formy dížou: -ou (čm. nářečí, odděleně Kelečsko a dolská nářečí), -ó (většina střm. nářečí), - (záp. část centr. úseku střm. nářečí), - (Židlochovicko), -ú (vm., odděleně též čuhácká nářečí), -u (již. úsek slez. nářečí).
4 díží Db, Tk, MČ
dížou sloven. diežou
dížu hluž. dźežu
dížú stč. diežú
dížum pol. dzieżą
5 ďíží Ju 3 — ďíži Ju 3 — ďížej Po 1, Ju 1, 2, 4 — ďížú Ju 7
6 —
7 U instr. sg. položky husa (pův. ženský i-kmen, který na větší části zkoumaného území přešel k a-kmenům) byl rozsah i-kmenové formy husí (jako kostí) zachycen už jen ve zbytcích v jzč. nářečí (soustředěněji na Domažlicku a již. Strakonicku). ojediněle též na Znojemsku. Na pův. i-kmenové substantivum ukazuje i palatalizace sykavek (-s’-, -ś-, -š-) ve formách husu/hus’u/hušu a huśum/hus’um/hušum/gynśum/ gynšum v nářečích slez. (s výjimkou již. úseku) a v přechodných nářečích čes.-pol.; srov. PRO D5bcd. Na zbývajícím území je doložena forma husou (na sev. Valašsku husúm/husum) v pravidelných hláskových obměnách (srov. PRO D1abc, D3a a Ala, též IV-87 kočkou a IV-88 díží). V důsledku depalatalizace sykavek a neprovedení přehlásky ’ú > í ve východnějších částech zkoumaného území splynula na části teritoria forma instr. sg. i-kmenů s a-kmeny. Nelze tedy jednoznačně určit, zda forma husou/husú/husó a husúm/husum ve střm. a vm. nářečích navazuje na starý i-kmen či na a-kmen. K úplnému rozšíření i-kmenového tvaru nom. sg. hus viz ČJA 4-10 husa nom. sg. f..
Substantivum ьja-kmenové paní se v instr. sg. nářečně téměř nediferencuje. Jde o slovo přejaté ze spis. jazyka, proto byl téměř ve všech lokalitách zapsán výraz paní (s pravidelnou hláskovou obměnou pani, srov. PRO A1abc). Pouze na Těšínsku a odděleně v bodě 801 byla nedubletně zaznamenána forma paňum, z jz. Uherskobrodska je ojediněle nedubletně doložena varianta paňú.
Situace ve městech se shoduje s nář. okolím, v oblasti krácení í > i převažuje podoba s krátkou samohláskou; ta je doložena i z některých vm. měst. Zachycena byla i v zč. a částečně též v sm. pohraničních městech.
Ši