81        lokti lok. sg. m. (1639)

1    M         lokťi (okťi 701, 729, 731, lokť 724)

loktu

lokťu (okťu 732, okc’u 832, ochťu 701)

lokťe

2                 Nář. morfologické rozdíly v tvaru lok. sg. maskulina loket (pův. konsonantický t-kmen) jsou výsledkem novějšího vývoje: koncovka -i, už stč., sem pronikla z dativu t-kmenů (a splynula s touž koncovkou jo-kmenovou, rovněž od původu dativní), varianty loktě, loktu vypovídají o vřazení k o-kmenům (u tvaru loktu jde opět o koncovku od původu dativní), zatímco podoba lokťu dokládá splynutí o- a jo-kmenového zakončení. V koncovce -u (loktu/lokťu) dochází ve střm. nářečích k pravidelným obměnám, výjimkou je několik obcí na záp. Brněnsku, kde bylo zaznamenáno zakončení -u s neprovedenou změnou u > o.

Spis. jazyk obsahuje formy lokti, loktu, loktě.

Zjištěné tvary jsou vázány na rozdílnou podobu nominativu sg. loket × lokeť, viz ČJA 4-4 loket nom. sg. m.

3                 Třebaže byl v Čechách výzkum uskutečněn jen na opěrné síti bodů, ukazuje se, že pro sev. polovinu čes. nářečí v užším smyslu je typický tvar loktě (často v dubletě s lokti) na rozdíl od již. poloviny, kde byl zachycena výhradně forma lokti. Ta je také příznačná pro celou oblast vm. nářečí s přilehlým Holešovskem. Podobou loktě, jež je charakteristická – jak již uvedeno – pro sev. polovinu Čech, se vyčleňují čm. nářečí a nářečí na jz. Moravě. V ostatních střm. dialektech a ve slez. nářečích se užívá shodně varianty lokťu.

Stav ve městech se nezjišťoval.