80        ohni lok. sg. m. (218) —

1    M         (v)ohňi

(v)ohňu — (v)ohňo — (v)ohň

2                 Morfologické rozrůznění tvaru lok. sg. subst. oheň (pův. jo-kmen) vychází jednak z uchování pův. jo-kmenové koncovky -i (vm. nářečí a nářečí na záp. Moravě), jednak odráží výsledek změny ’u > i. Výchozí koncovka ’u (uchovaná na Moravě, kde svědčí o sblížení o- a jo-kmenů) je v Čechách nepůvodní, pronikla sem z dativu a podlehla přehlásce. Nelze však zcela vyloučit, že i mnohde v Čechách může jít o zachování pův. koncovky               jo-kmenové, jak nasvědčuje její zeměpisný rozsah: uplatňuje se totiž na přilehlé záp. Moravě, kde ji považujeme za pův. jo-kmenovou, a to na základě srovnání se stavem zjištěným u subst. vůz, les. Jádro areálů s koncovkou -i u všech těchto subst. je totožné.

3                 V Čechách, na záp. Moravě a v celých vm. nářečích (s přesahem na Přerovsko) se užívá zakončení -i. Slez. nářečí se vydělují koncovkou -u, střm. dialekty variantami -o/- (bez záp. úseku; -u v koncovce však dříve asi přesahovalo hlouběji na západ, jak dosvědčují záznamy z jzm. okraje).

Stav ve městech se shoduje s nář. okolím, do oblasti koncovky -u proniká zakončení -i, shodné se spis. jazykem. Je pozoruhodné, že ve vm. městech se uplatňuje jako novější interdialektická koncovka -u (ohňu).