71 dubě lok. sg. m. (1287) —

1    M         dubu (dymb- 831–836, dubo 621, 627)

dubje

2                 V tvaroslovné variantě lok. sg. subst. dub (původně o-kmen) nedochází v svč. nářečích v koncovce k pravidelné hláskové změně bje > be (*dube, srov. PRO B4). Ve střm. nářečí se náležité pravidelné hláskoslovné obměny u > o,  (srov. PRO D2abc) důsledně uplatňují v koncovce, v kořeni slova je jejich rozsah – zejména v již. části oblasti – menší.

3                 Za většinovou lze považovat formu dubě. Užívá se jí téměř v celých Čechách, zejména pak v sev. polovině strč. nář. a v svč. nář., a na celém území Moravy a Slezska. Rozptýleně se vyskytuje v jzč. dial. Koncovka -u převládá v jzč. nářečích a v již. polovině nářečí střč. Objevuje se rovněž v svč. nář., a to zejména v příhraničních okrajových úsecích, na Moravě pak především na severozápad od Brna a na území mezi městy Boskovice, Prostějov a Šumperk.

Stav ve městech se v podstatě shoduje se stavem zjištěným ve venkovském okolí.