ČJA 4
70c svině vok. sg. f. (880) —
1 M sviňe (též 505, 515, 518, 605, 634, 53, 59, 61, 65, 73, 81, 93, 94, svíňe 116, 128, 129, 131–133, 143)
sviňo
X sviňa 755
2 Mapa zachycuje zeměpisné rozšíření podob vok. sg. ja-kmenového feminina svině. Výzkum doložil jednak formu se starobylou koncovkou svině, shodnou se spis. jazykem, jednak novější tvar sviňo s přejatou koncovkou a-kmenovou; v b. 755 byl v návaznosti na slovenštinu zaznamenán tvar vokativu shodný s nář. podobou nom. sg. sviňa.
Hranice tohoto typu se nekryje zcela s přehláskou ’a > e (viz PRO E6). Svědčí to o morfologickém charakteru sledovaného jevu: na vých. části zkoumaného území dochází k omezování diferencí mezi deklinacemi
tvrdých a měkkých typů – vok. sg. typů
žena a růža/ruža (sviňa) je shodný, tj. ženo, růžo/ružo (sviňo). Na
Zábřežsku, kde jinak došlo k přehlásce ’a > e a liší se typy růže a žena, běží zřejmě o sekundární tvarové vyrov-
nání slov typu růže podle jmen typu žena (tzn. sviňo podle ženo).
3 Na záp. části zkoumaného území je doložena forma svině a na vých. části tvar sviňo – sev. úsek hranice mezi oběma podobami vokativu je v podstatě shodný s čes.-mor. zemskou hranicí a dále zhruba odpovídá linii spojující Svitavy, Jihlavu a Slavonice.
Zejména při okrajích areálu podoby sviňo se ve městech objevuje vokativ svině, a to především u mladší generace; jinak situace ve městech odpovídá nář. stavu venkovského okolí.
4 sviňa sloven.
svině stč., Db, Tk, MČ
sviňo pol. świnio, hluž. swinjo
5 sviňe Ju 2–5, Ru 2, 4 — swiňe Po 1 — sviňo Ju 6, 7, Ru 5
6 —
Ir
