66        Máně dat. sg. f. (2225)

1    M         Máňe (Ma-)

Máňi (Ma-; -y 701) — Máňe (Ma-) — Máň (Ma-)

2                 Dat. forma vlastního jména Máňa, domácké podoby jména Marie, se v nářečí odlišuje zařazením k typu žena (Máně) nebo růže (Máni, (-ni >) -ně/-ň). Tvarem Máni uchovávají nářečí pův. deklinaci. Jak uvádí Gebauer (Historická mluvnice jazyka českého I, s. 276), patřila subst. tohoto typu k ja-kmenům a náležitě se i vyvíjela (přehláska ’u > i v akuz. sg., ’ú > í v instr. sg.). Později však došlo k splynutí se subst. a-kmenovými. Tento vývoj se odráží i ve spis. jazyce; jména typu Máňa se řadí ke vzoru žena, pouze v dat. a lok. jsou kodifikovány podoby obě, Máně i Máni.

Na mapě nezaznamenáváme hláskové obměny se zkrácenou samohláskou a v kořeni, např. Mani, Maně. Jsou běžné na Moravě (zde byly zachyceny jako většinové, nikoliv však jako jediné) a ve Slezsku.

3                 Hranice mezi oběma tvary probíhá severojižním směrem. Vede zhruba po linii Mladá Boleslav – Kolín – Benešov – Jihlava – Slavonice. Na západ od této linie je běžný tvar Máně, na východ pak varianta Máni (v centrálním úseku střm. nářečí v obměnách Máně a Máň). Odděleně pak ještě podoba Máně tvoří mikroareál na Opavsku.

Místy se objevují úseky, v nichž se obě formy překrývají (území záp. a již. od Prahy, Táborsko a Českobudějovicko, v svč. nářečích zejména Náchodsko a podorlický úsek).

Stav ve městech odpovídá nář. okolí, nepochybně i proto, že jde o domácký tvar vlastního jména.