379      sil příč. min. sg. m. (1019)

sila (1020)

1    M         sel — sél — síl (s’ie 801) — sejl 422, 433 — sil

sal 816 — s’al 812, 819, 822, 823, 82 (śał 830, též sjał 755) — s’ol  (śol 831–834, šo 835, 836)

2                 Stč. participium znělo sěl, odtud nč. sel. Spis. jazyk má vedle této podoby i sil, které podle Trávníčka (Historická mluvnice československá, s. 397) vzniklo buď analogií se sg. siji, nebo se siel podle 5. třídy. Přikláníme se k názoru, že sil v Čechách vzniklo pravidelným krácením ze síl (PRO A1d), jež se vyvinulo monoftongizací ze siel, které zase vzniklo náhradním dloužením za ztrátu koncového jeru ze *sělъ, čemuž odpovídá územní rozložení variant síl a sil. Moravské dloužení participia l-ového je zřejmě sekundární (*sělъ > sel > sél). Ve Slezsku je sil patrně jiného původu – vzniklo snad ze sějal stahováním v s’ál, následnou přehláskou v s’iel, jež monoftongizací dává s’íl a krácením s’il. Varianta s’al tedy představuje staženou, nepřehlasovanou a zkrácenou podobu, s’ol pak vzniklo pravidelnou změnou -ál > -ol, viz PRO E8. Jako morfologický rozdíl tedy hodnotíme vztah všech slez. variant proti podobám na zbývajícím území čes. jazyka, kdežto vzájemné rozdíly mezi podobami uvnitř těchto dvou areálů považujeme za hláskoslovné (sel × sél × síl × sil, sil × s’al × s’ol).

3                 Ve vých. polovině Čech, v přechod. nář. čm., v centrální části střm. nář., na jz. Moravě a na Kopanicích bylo zachyceno příčestí sel. Na Moravě se na území obvyklého rozsahu užívá jeho zdloužené podoby sél. Na