341      péci inf. (486)

1    M         péct (pésť 728, 749) — pect — pejct — píct (pict 146, 153, pýcť 702)

pecťi 445

pec (též péc 757, pjéc 755) — píc 108, 117, 202, 327 — p’yc

2                 Sloveso péci patří k slovesům 1. tř. na -ci (končícím na psl. skupení *kti, *gti); tato slovesa se inf. tvarem odlišovala od všech ostatních. Tvar na -ci byl později vytlačován tvarem na -ct; ten vznikl analogií podle infinitivů ostatních sloves na -t.

Pův. tvary na -ci nejsou v nářečích vůbec doloženy. Hojněji jsou zastoupeny formy na -ct. Mezi nimi jsou výrazné starobylé rozdíly v kvantitě, popř. kvalitě kmenové samohlásky: péct × pect × píct. Jen z mikroareálu na jihu Čech pochází tvar pecti.

Kořenné -í- ve formě píct, vzniklé úžením ze staršího péct, podléhá na Moravě pravidelnému krácení, naopak v sv. Čechách je toto krácení naprosto výjimečné.

Hláskoslovný původ (diftongizace dlouhé i-ové samohlásky, souvislost s disimilací zubnic) má forma pejct. Patrně zde jde o jev vázaný na jistý morfologický typ; týž diftong se vyskytuje na stejném teritoriu i v infinitivech dalších sloves, srov. např. kvejct, přivejct, jejct.

Poměrně značné území zabírá také tvar s odsunutým koncovým -i: pec (péc, píc, p’yc).

Pravidelnou regionální obměnu -t × -ť zde nesledujeme; srov. mapu ČJA 4-340 jet.