323      nos 2. os. sg. imp. (530)

mysli (1746)

1    M         nos — noś — nos’ — noš (též 813) — nuś 818, 830 — nus’ 819, 822 — nuš 809, 818

noš

2                 V imperativu 2. os. sg. slovesa nosit byly zaznamenány dvě základní formy: nos a noš.

Forma nos, shodná se spis. jazykem, vznikla ze staršího nosi odsunutím koncového -i. Tvar noš se vyvinul z imp. nos’ po depalatalizaci souhlásek ze snahy zvýraznit bezkoncovkový imperativ konsonantickou alternací; vývoj s’ > š byl podpořen již existující obdobnou alternací v příč. trpném (nošen) a dějovém substantivu (nošení), nelze vyloučit, že v dřívějších dobách se snad mohl uplatnit i vliv tvaru 1. os. sg. ind. préz. nošu.

V důsledku zachování palatalizovaných sykavek se ve slez. nář. realizují pravidelné hláskové obměny souhlásky s (před pův. -i ve starší variantě nosi), srov. PRO D5bcd (noś, nos’, noš a nuś, nus’, nuš). Je proto třeba odlišovat jzč. a jzm. (analogickou) formu noš od pravidelné hláskové podoby slezské. Hláskové varianty s kořenným -u- (< ú < ó < o) zachovávají reflex někdejší délky v zavřené slabice, příp. mohou mít příčinu v náhradním dloužení po zániku -i.

3                 Na mapě zřetelně vystupuje protiklad základních imp. forem nos a noš.

Tvar noš je charakteristický zhruba pro již. polovinu Čech (kromě záp. okraje) a pro jz. a záp. Moravu.

Z ostatního území je doložena forma nos (ve slez. nář. v pravidelných hláskových obměnách noś, nos’ a noš). Varianty s kořenným -u- (nuś, nus’ a nuš) byly zaznamenány na Hlučínsku a v přilehlých čes. lokalitách na území Polska.

Situace ve městech se shoduje s nář. okolím. V areálu jzč. a zm. podoby noš je navíc doložena i forma nos. Naopak imp. noš byl mimo souvislý areál svého výskytu zaznamenán rovněž v szč. pohraničních městech.