3          soudce nom. sg. m. (2008)

1    M         souce

souca (sunca 832, 833, 835, 836, 84, syndz’a 818, 831, 833, 834)

soucí (súci 717, 733)

2                 Nář. tvary nom. sg. substantiva soudce (pův. ja-kmen) se přiřazují buď k deklinaci jmenné (soudce, v důsledku neprovedení přehlásky ’a > e – soudca), nebo složené (soudcí). Tvar soudce ve východnějších oblastech zkoumaného území je zřejmě novější, přejatý ze spis. jazyka, o čemž svědčí hojný výskyt formy s provedenou přehláskou (soudce).

Podoba soudcí vznikla kontaminací subst. soudce a starého sudí.

Hlásková skupina -dc- (soudce, soudcí) se ve výslovnosti zpravidla nerealizuje, splývá v -c-.

Ve vm. nářečích byly ojediněle (a zprav. dubletně) zapsány výrazy súdný, soudní a soudčí. K adjektivnímu typu přecházelo slovo soudce v důsledku malé produktivnosti subst. muž. rodu na -e; protože však nejde o rozdíly morfologické, nebyly mapovány.

3                 Téměř na celém území byl zapsán výraz soudce. Ze sev. Valašska a z vých. podskupiny slez. nářečí je doložena forma soudca.

Ve střm. nářečích a v již. polovině vm. nářečí je rozšířena (částečně dubletně s tvarem soudce) adjektivní forma soudcí; ta byla řídce zachycena též na Prachaticku a vých. Českobudějovicku.

Situace ve městech je shodná s nář. okolím.