253      mým instr. sg. m./n. (2334)

1    M         mím — mim

mejm — mém

mojím

mojim

2                 Stč. forma instr. sg. m. a n. přivlastňovacího zájmena můj byla mým (mejm). Tvar mým je kodifikován i pro spis. jazyk. V nářečích jsou jednak tvary delších forem (mojim, mojím), jednak forem kratších (mím, mim, mém, mejm).

Nář. tvar mím může představovat pův. lokálovou formu úženou (a dále event. někde krácenou) nebo starý instr. se splynulou samohláskou i-ovou, místy krácenou. Předpokládaná změna ý > ej je realizována jen na mikroareálu mezi Benešovem a Příbramí a pak až v nář. střm.; zde je ovšem za starší mejm pravidelná hlásková obměna mém. Tvar mojím je výsledkem vlivu složené flexe, podoba mojim vznikla ve Slezsku asi krácením uvedené formy, v Čechách má původ patrně v kontaminaci s tvarem mim.

Tvar mím píšeme kvůli snazšímu čtení mapy na rozdíl od pravopisné normy s -í-.

3                 Územní rozsah kratších a delších forem se jen málo liší od rozšíření tvarů lok. sg. (srov. ČJA 4-252 mém lok. sg. m./n.).

V Čechách převládá podoba mim. Nekrácená forma mím pokrývá souvislou oblast v záp. Čechách a pruh obcí na čes.-mor. pomezí, zvl. na Novoměstsku. Jako dubleta je poměrně častá zejména na Náchodsku a Vysokomýtsku i na Českobudějovicku. Forma mém je středomoravská.

Tvar mojim zahrnuje území mezi Benešovem, Prahou, Mladou Boleslavi a Kolínem, dále velké teritorium na jihu Čech (zde nezřídka vedle formy mojím a mím), na Moravě oblast vých. od Prostějova a pak slez. nář. Varianta mojím pokrývá oblast vm. nářečí a Holešovska.

Ve městech se situace do značné míry shoduje s venkovským okolím. V čes. pohraničí se však navíc uplatňuje tvar delší, nejčastěji tvar mojim, v sm. pohraničí zase tvar odpovídající spis. formě, totiž mím.