242      (s) ní instr. sg. f. (2325)

1    M         ňí — ňi

ňú — ňu — ňou — ňó

ňum (ňúm 738)

2                 Stará čeština měla pro instr. sg. f. zájmena ona tvar jú, po předložce tvar ňú. Ten na většině území našich nářečí prošel pravidelnými změnami. Přehláskou (ní) a krácením (ni); nepřehlasovaná forma se někde krátila (ňu), jinde diftongizovala (ňou) a následně monoftongizovala (ňó), srov. PRO D1abc. Pův. forma se uchovala jen v archaických nář. na vých. Moravě.

Územně okrajový tvar ňum vznikl připojením analogického koncového -m (podle deklinace muž. a stř. rodu, srov. s dobrum kravum – na Opavsku), popř. rozložením někdejší nosové samohlásky (Těšínsko), srov. ČJA 4-87 kočkou instr. sg. f.

3                 Celé Čechy a jz. cíp Moravy jsou charakteristické tvarem ní, v svč. dialektech, zvl. v jejich sev. části, se vyskytuje zpravidla vedle něj též varianta ni. Na vých. polovině území jsou běžné formy nepřehlasované: na Novoměstsku a Žďársku varianta ňou, v střm. dialektech podoba ňó. Vm. dialekty zachovávají původní formu ňú, ve Slezsku zkrácenou na ňu.

Opavsko a přechod. nářečí čes.-pol. se vydělují analogickým tvarem ňum. Ten byl ve zbytcích zachycen ještě na sev. pomezí Valašska.

V čes. městech je situace stejná jako ve venkovském okolí, střm. a pohraniční města se liší novotvarem ňou (podporovaným tvrdou složenou adjektivní flexí) a variantou ní (šířící se vlivem spis. jazyka).