235      (do) něho gen. sg. m. (2317)

1    M         ňeho (ňoho 644, 801)

ňho

ňej

-ň (dóň 733, 736)

2                 Gen. sg. m. zájmena 3. osoby on měl po předložce ve starším jazyce jen formu něho, stejně tomu bylo i ve spis. jazyce do dnešní doby. Teprve MČ uvádí jako spis. též tvar něj, od původu tvar akuz. m.

V nářečích se vedle výše uvedených forem objevují tvary další (např. doň, jež bylo po předložkách zakončených na samohlásku přeneseno do genitivu z akuzativu, např. zaň, a ňho, pův. oslabený genitivní tvar ho po předložkách končících na samohlásku).

3                 Starší, pův. tvar něho se udržuje v Čechách jen na okrajích, a to na Domažlicku a záp. Plzeňsku (tady často jako dubleta), na úzkém pruhu při nejjižnějším okraji Čech (zde jako veskrze dubletní) a pak v podstatě na celé Moravě a ve Slezsku. Ve vých. části vm. nář., dále ve frenštátské skupině slez. nář. a na širším Frýdecku-Místecku jsou vedle něho obvyklé také formy ňho. Řídká je podoba (do)ň, zachycená ve vm. nář.

Téměř celé Čechy charakterizuje tvar něj, přesahující jako dubletní na Novoměstsko, Boskovicko (zde v pravidelné střm. hláskoslovné obměně ňé) a na Slavonicko. Zvláště u ml. generace byl zapsán také ve městech na záp. polovině Moravy.