ČJA 4

234      tebe akuz. (2308 b)

1    M         tebe — tebje — teje 825–828 — ťeb’e — tebja (teb’a 740, 748, 749)

ťe — ťa

2                 Zkoumaly se tvary akuz. osob. zájmena druhé osoby ty v přízvučném nebo v popředložkovém postavení.

Na rozdíl od spis. jazyka (kde je jen tvar tebe) se v nářečích užívá kratších, příklonných tvarů i po předložkách (zejména v Čechách) a na začátku výpovědi (zejména ve východnějších částech území), např. vzpomínám na tě, ťa nechcu (‚tebe nechci‘). Na uplatnění těchto kratších tvarů mohly mít vliv enklitické formy gen. a akuz. a dat. mně, jichž se v mluveném jazyce užívá bez jakéhokoli omezení.

Tvar tebe je druhotný, od původu jde o tvar genitivní. Varianta tebja je analogická podle územně shodného zakončení akuz. ťa. Forma tebě byla utvořena kontaminací tvaru tebe s dat. tobě, obměna teje vznikla zánikem retnice z formy tebje s rozloženou měkkou retnou souhláskou. Varianta těbě (v realizaci c’eb’e) s palatálním c’- souvisí pravděpodobně s enklitickým tvarem c’e.

3                 Základním akuz. tvarem je na většině území tebe. Tento tvar byl na vých. okrajích vm. nář. analogií obměněn na tebja (teb’a). Na východ od řeky Ostravice dominuje varianta tebě, na Frýdecku vedle ní teje. V přechod. nář. čes.-pol. převažuje hlásková obměna těbě.

Kratší tvary , ťa jsou doloženy nejčastěji po předložkách, zejména po předložce na (např. myslím na , počkám na tě, zapomenu na ťa, myslím na ťa). Soustředí se v již. Čechách, na Náchodsku, Vysokomýtsku, jz. Novoměstsku a v sev. polovině vm. nář. Jinde je jejich výskyt ojedinělý.

4    tebe  stč., Db, Tk, MČ

tebja  sloven. teba

  stč.

těbě  pol. ciebie, hluž. tebje

5    tebe Po 1, Ju 1–3, 6, 7, Ru 2–5

6    AJŚ 1385

Bh