233      tě akuz. nepřízvuč. (2308)

1    M         ťe (če, c’e, će) — ťa (c’a, ča, ca)

ťi (též 675)

2                 Sledovaly se kratší, příklonné, nepřízvučné tvary akuz. osobního zájmena druhé osoby ty (vidím tě).

Nář. akuz. formy tě (shodující se se spis. jazykem) i ťa (bez přehlásky) vznikly z pův. *tę (tä > ťa > tě), popř. z *te. V slez. nář. je místo očekávaného nepřehlasovaného ťa tvar tě. Tato forma může pocházet z předpokládaného *te, srov. B. Havránek, Genera verbi v slovanských jazycích I, Praha 1928, s. 62–66, podle K. Dejny (Polsko-laskie pogranicze językowe na terenie Polski I, Łódź 1951, s. 134) snad vznikla působením delších tvarů tebe.

Tvar ti je pův. dativní tvar přenesený do akuz., v střm. nář. k tomuto procesu patrně přispěla úzká výslovnost samohlásky e, takže tu mohlo jít o splynutí fonetické (tě > ti), viz ČJA 5, Změna e, ě > i, s. 112–115.

3                 Výrazný areálový protiklad tvoří formy tě, ťa a ti. Na většině zkoumaného území se vyskytuje tvar tě, nepřehlasovaná podoba ťa zabírá podstatnou část vm. nář. (bez jejich záp. okraje) a v reliktech se nachází též na úzkém záp. okraji slez. dialektů.

Ve střm. nář. v areálu vymezeném zhruba městy Boskovice, Třebíč, Moravský Krumlov, Mikulov a Slavkov leží oblast, kde ve funkci akuz. vystupuje dat. tvar ti.

Mluva ve městech se v podstatě neliší od venkovského okolí.