ČJA 4
228 mně dat. (2303 b)
1 M mňe — mje (m’e) — ňe
mi 638, 659
mňi
mne 726, 83
2 Dativ osobního zájmena první osoby má na rozdíl od staré češtiny a od spis. jazyka v přízvučném a popředložkovém postavení na sv. našeho území vedle formy mně i kratší tvar mi.
Tvar mni mohl vzniknout kontaminací formy mi a mně. Vzhledem k tomu, že se tato forma územně zčásti kryje s reliktním výskytem forem mnísa, mnilý, je pravděpodobnější výklad počítající s rozloženou měkkou retnicí. Tvar mne je od původu tvar genitivní. V bodě 83 vznikl asi analogií k depalatalizovanému de, te, ne, v městské mluvě příborské zcela běžnému, srov. nebudete. Hlásková obměna ně (z pův. mně zánikem retnice) je doložena řídce.
Forma mje (v záp. a již. Čechách, na jz. Moravě, na Holešovsku a ve slez. dialektech) je nepůvodní. Náležitý tvar dat. sg. mně se zde vyslovuje stejně jako pův. slabika m’e, viz PRO B3. Proti PRO zabírá však tvar mně i sev. část vm. nář. a již. úsek přechodných dialektů čes.-pol. Tuto hláskovou realizaci zde považujeme za okrajový archaismus.
3 Téměř na celém zkoumaném území převládá tvar mně (mňe, mje). Pouze oblast slez. nář. a přilehlé území kolem Lipníku nad Bečvou se odlišují tvarem mi. Ten se porůznu vyskytuje ještě na vých. okraji střm. dialektů a na záp. Valašsku. Vedle něho se tady vlivem spis. jazyka objevují též tvary mně, mje.
Víceméně ojedinělý je výskyt tvaru ně; je doložen jen z vm. dialektů a ze sz. Boskovicka. Tvar mni pochází zejména z pomezí slez. a vm. nář.
4 mně stč., Db, Tk, MČ, sloven. mne, pol. mnie
mni hluž.
5 mňe Po 1, Ju 1–3, 6. 7, Ru 2, 4, 5 — mi Ru 3 — ňe Ju 7
6 MAGP 357, AJK 584, SSA 12.22, OLA 2779
Bh