192      staveními instr. pl. n. (93)

1    M         staveňama — stavéňama

staveňíma — staveňima (stavjaňima 755)

staveňami (stavyňami, stavéňami, staveňámi, staveňamy)

staveňimi 59, 79, 81, 83, 84, 94, 95

2                 Kromě postižení územního rozsahu různých koncovek v instr. pl. subst. stavení bylo zachyceno též dloužení kmenového -é- před nosovou souhláskou (např. stavéňami). O tomto dloužení podrobněji viz ČJA V-182 bolení.

V tvaru staveníma bylo na Moravě provedeno krácení samohlásky -í- víceméně pravidelně podle PRO A1b, v Čechách je jeho rozsah poněkud jiný, proto tento jev vyznačujeme i na mapě.

3                 Již. polovina Čech s dlouhým úzkým výběžkem na Moravu až na Kyjovsko a Kroměřížsko je charakteristická tvarem staveníma, sev. polovina Čech se sev. úsekem střm. nářečí s dosahem na Prostějovsko a až k Lipníku nad Bečvou a konečně odděleně jižní část Moravy po Jihlavu a Brno se vyděluje tvarem stavenima.

Na již. polovině vm. nářečí, na Prostějovsku (zde často dubletně vedle stavenima), na Kroměřížsku, na Lipnicku a na záp. Opavsku se vyskytuje tvar staveňama.

Tvary na -ami a -oma mají obvyklý územní rozsah, vyskytují se na východ od linie Opava – Uherský Brod.

Dloužení kmenového -é- (např. stavéňama) se realizuje ve středním úseku vm. nářečí.

Ve městech převládá koncovka -íma, a to v Čechách téměř důsledně i v oblasti pravidelného krácení samohl. í, na Moravě je častější koncovka -ima. Jen ze slez. měst se dokládají také tvary na -ama. Z mor. pohraničních měst a z měst ve Slezsku pochází rovněž tvar staveními. Ten byl do městské mluvy přejat ze spis. jazyka.