17        nit nom. sg. f. (595)

1    M         ňit — ňít — hňit (hňít 203) — ňiť — ňíť — hňiť (hňíť 213) — hinť (hiňť 626, 633)

ňíťe (též 14, též ňiťe 206, 441)

2                 Vedle rozdílu morfologického nít – nítě (morfologický novotvar vzniklý přechodem od pův. i-kmenů k ja-kmenům, srov. též ČJA 4-46b niti gen. sg. f.) zaznamenáváme na mapě i rozdíly hláskoslovné. K nim patří zejména měkkost koncové souhlásky (nit × niť), dloužení samohlásky v kořeni (niť × níť) a proteze (např. hniť). Měkkost koncové souhlásky zanikla v důsledku historické depalatalizace; ta však patrně nebyla v dialektech na sv. Moravě a ve Slezsku (důsledně) provedena, a proto je u výrazu niť v těchto nářečích zřejmě uchován původní stav. Na ostatním území se měkkost koncové samohlásky obnovila analogií s nepřímými pády.

3                 Základní protiklad tvoří forma nítě a varianty nit / niť. Na velkém areálu rozprostírajícím se mezi městy Strakonice, Plzeň, Rakovník, Praha a Tábor převládá tvar nítě. Na severu a sv. na něj navazuje areál varianty níť; ten zasahuje až na Náchodsko. Ve vých. polovině svč. nářečí se roztroušeně objevuje další obměna s délkou v kořeni, a to nít.

Další protiklad představuje obměna nit / niť v Čechách a niť na Moravě a ve Slezsku. Jejich územní rozsah se zčásti shoduje s izoglosou kost × kosť (srov. PRO B6a). Podoba niť se objevuje roztroušeně také v Čechách. Na širším Brněnsku a Boskovicku s výběžkem až ke Znojmu a Mikulovu bývá zpravidla v hláskové variantě hniť, popř. hinť. Podoba nit se vyskytuje v Čechách. Směrem k severu jí ubývá ve prospěch forem s dlouhou kořennou samohláskou.

Stav v mor. městech se shoduje s nář. okolím, ve městech v Čechách se vedle podoby nit vyskytuje i dubletně niť.