167      syny akuz. pl.m. (1809)

1    M         syny

siňi

siňí

sinove

sinové

synú

synúch 749

synuv

2                 Vedle pův. koncovky akuz. pl. substantiva syn (pův. u-kmen) -y (syny) se v akuz. pl. uplatňují další koncovky, a to pův. koncovka nom. pl. -ove (synove) s její novější obměnou -ové (synové) a též koncovka pův. gen. pl. -ův (-ov) (synův), popř. -ů (synů) nebo -ůch (synůch).

V tomto tvaru se rovněž prosadily i koncovky nom. pl. jiných typů: pův. o-kmenová koncovka -i (syni) a koncovka -í (pův. v tvarech mužské i-kmenové deklinace).

3                 V jz. polovině Čech, na Moravě (bez záp. a jv. okraje) a ve Slezsku je běžná podoba syny.

Jinde se uplatňuje buď původní nom. pl., nebo gen. pl. Forma syni byla zaznamenána především v čm. nářečích a porůznu též v svč. nářečích. Tvar syní se vyskytuje zejména na Plzeňsku a Jindřichohradecku. V sv. polovině Čech dominuje tvar synove, zejména ze širšího Vysokomýtska je doložena novější varianta synové (srov. ČJA 4-92 synové nom. pl. m.).

Tvar synů se dokládá z nejjižnějšího úseku vm. nářečí a odděleně též z vých. Valašska (tam je dubletní s formou syny). Podoba synův je příznačná pro přechodová čes.-pol. nářečí a sev. okraj slez. nářečí; je zde zpravidla dubletní. Spolu s tvarem syny na vých. Valašsku byla zapsána ojedinělá varianta synůch.