1          kámen nom. sg. m. (1211)

řemen (665)

jelen (1467)

1    M         kámen — kamen

kameň

2                 Zkoumaly se morfologické diference v zakončení nom. sg. výrazu kámen (pův. mužský n-kmen). Forma kámen, shodná se spis. jazykem, je od původu tvar akuzativní (starý nom. sg. zněl *kamy), který v důsledku vyrovnání paradigmatu pronikl do nominativu. Morfologická forma kameň je výsledkem splynutí podoby nom. sg. kamen s měkkým deklinačním typem (pův. jo-kmeny, dnes typ stroj); přechod byl umožněn kmenovou analogií (podle dativu-lokálu kameni). Ve slez. nářečích je však měkkost koncové souhlásky zachována patrně v důsledku neprovedení depalatalizace souhlásek (pračeská podoba *kamen’); k rozdílům v zakončení -n × -ň srov. též II-132 pramen.

Vedle uvedeného rozdílu morfologického dokládá nář. materiál též hláskový rozdíl v kvantitě kořenné samohlásky (kámen × kamen ⁄ kameň).

3                 Zhruba v sev. polovině Čech s Plzeňskem a Chodskem (bez nejvýchodnějšího okraje svč. nářečí) je rozšířena forma kámen. Zbývající část Čech spolu se záp. Moravou se vyznačuje hláskovou variantou kamen. Stř. a vých. Moravu a Slezsko charakterizuje forma kameň.

Situace ve městech se v podstatě shoduje s nář. okolím. Zč. a většina sm. pohraničních měst a města slezská dokládají navíc variantu kamen. Je pozoruhodné, že podoba kámen do městské mluvy v oblastech s jinou nář. podobou s výjimkou sm. pohraničních měst neproniká.