Otázka zkoumala označení osiny z klasu již ulomené (na rozdíl od tzv. fousu, osiny na plném klase). Někde však mluvčí oba významy nerozlišují. V tomto případě je výraz fous (příp. frnus) mapován.

Výzkum se soustředil na zjištění názvu pro osinu jako jednotlivinu, místy se však označení takové povahy nevyskytuje. Nářeční materiál tak dokládá závažnou významovou diferenci typu pojmenování jednotliviny × pojmenování hromadné (ost/ostina × ostí). Materiál byl ověřován údaji z KLA a byl jimi doplněn, a to zejména v sv. Čechách.

Zeměpisné rozložení ekvivalentů naznačuje, že lze předpokládat slovotvorný postup osť (příp. ost) /ostí – ostina; na území, kde dnes žijí deriváty s kmenovým -t-, tudíž předpokládáme fundující osť, z něhož byly patrně díky nevyhraněnému chápání hromadného významu a významu jednotliviny odvozeny tvary singulativní. Je pozoruhodné, že rozdíl os- (podle Mch s původním kmenem) × ost- (s kmenem rozšířeným) je výrazně územně vymezen. Jeho hranice se naprosto shoduje s hranicemi nářečních celků: Základ os- je doložen výhradně ze střč. a jzč. dial., kdežto základ ost- na ostatním zkoumaném území.

Pozornost zaslouží dále ekvivalenty štětina (štětka) a štice. Podle Mch souvisí výraz štice se základovým ost- (*ostice). Jazykovězeměpisná situace však naznačuje, že zejména v záp. Čechách je existence základového ost- nanejvýš problematická (vyskytuje se zde pouze základ os-: osina). Využíváme zde skutečnosti, že územní rozsah slova štice není významný, navíc se uvedený dialektismus objevuje vždy v sousedství názvů štětina a štětka, a přiřazujeme jej areálově k těmto výrazům, nikoliv k ekvivalentům se základovým os-/ost-. Zaznamenáváme jej však jako samostatný lexém; stč. podoby kšticě, kšicě, ščicě, šticě ‚kštice‘ i údaje u Jg kštice, štice ‚kštice; osina‘ navíc nevylučují možnost předpokládat za výchozí výraz slovo kštice, a lze tedy uvažovat o tomtéž konotačním příznaku jako v případě výrazů štětina (štětka) a fous.

3                 Na celém zkoumaném území převládají výrazy odvozené od základu os-/ost-.

V střč. a jzč. nář. je běžné pojmenování osina (v záp. Čechách jako název dubletní). V podorlickém úseku, na Zábřežsku, Litovelsku, Holešovsku, dále na sev. pomezí vm. nář., na Ostravsku, Jablunkovsku, ale především na záp. a již. Moravě byla zapsána podoba ostina, hlásková paralela oština se objevuje v svč. nář. s výjimkou jejich stř. části a v nář. čm. Forma ost f. se vyskytuje na úzkém pruhu území mezi Mladou Boleslaví a Novou Pakou, v jv. úseku svč. nář., v přilehlé sev. části nář. čm. a na širokém Boskovicku, odkud zasahuje až k Brnu. Je však běžná především ve vm. nář., a to zejména v jejich stř. části. Zapsána byla též na přilehlém Kroměřížsku. Výraznou oblast tvoří ve vých. Slezsku. Varianta mužského rodu ost m. vytváří rozsáhlý areál ve stř. části svč. nář. s centrem na Královéhradecku. Hromadný název ostí se vyskytuje poněkud soustředěněji v sz. části svč. nář., na vých. Prostějovsku a ojediněle i jinde.

Lexémy s jinými základy se objevují méně často. V již. polovině zč. nář. a odděleně na území na sz. od Nového Města na Moravě jsou běžné výrazy štětina a štětka. Ze záp. Příbramska a záp. Novoměstska se dokládá regionalismus štice. Pro sev. polovinu zč. nář. je typické pojmenování fous; to bylo dále zapsáno (jako nedubletní) ve stř. části střm. nář. (v jižní části tohoto areálu ve formě plt. fousa) a v záp. polovině slez. nář.

4    fous  v sled. významu jen nář.; Jg též fúzy pl. slc., SSJ fús hovor. ‚ostí obilí‘, pol. wąs (SSJČ ob., též vous, obojí také ‚něco podobného vousu‘, fouska ‚osinatá pšenice‘, SSJ fúzačka ‚osinatá pšenice‘) — Přenesením.

frnus  v sled. významu jen nář.; Jg frňous, frnoch, frncoch „tenké přírostky od něčeho visící, zvláště čnějící vlas nebo chlup; jakékoli čmejří neb vlašení“ — Přenesením.

krona  jen nář. — Adaptací výrazu přejatého z něm. (Granne).

osina  stč., též osi pl., Jg též vosina, SSJČ — K základu *os- ‚ostrý‘.

ost  f. jen nář.; Jg též osť, SSJ osť, pol. ość (hluž. wóst ‚bodlák‘) — Z psl. *ostь f. (to z *ost-, které vzniklo rozšířením kmene z *osъ), původně ‚rybí kost‘. Koncové -t reflexem depalatalizace.

ost  m. jen nář.; stč. — Změnou rodu v důsledku depalatalizace -ť, viz ost f.

ostina  Jg ostěna, SSJČ říd. — Od subst. osť sg., pojímaného jako název hromadný, příp. přímo od hromadného názvu ostí individualizující příponou -ina.

ostí  stč. ostie, Jg též vostí, SSJČ ‚osiny‘ hromad. — K ost, příp. osť, název hromadný.

oština  SSJČ říd. — Hlásková obměna výrazu ostina vzniklá na pozadí kolektiva *oštie (-šť- < -s’t’-). Moravská podoba oščina vznikla analogicky podle slov se starým seskupením -šč- (šč > šť, srov. PRO E1).

špejz  jen nář. — Přejato z něm.

šprejle, štachle  jen nář. — Adaptací výrazů přejatých z něm.

štice  jen nář.; Jg též kštice — Podle Mch z psl. *ostice, nelze vyloučit příklon k výrazu kštice ‚vlasy‘ expr. (stč. kčicě, kštice, kčticě, kšicě, čticě, ščicě, šticě), srov. obdobnou motivaci u výrazu fous.

štětina  v sled. významu jen nář.; stč. ščetina, Jg (SSJČ ‚to, co připomíná štětinu‘) — Psl. *sъčetina (to od výrazu s hromadným významem *sъčetь ‚něco s ježícími se chlupy, něco rozježeného‘ individualizující příponou -ina). Přenesením.

štětka  v sled. významu jen nář. — Od psl. *sъčetь, viz štětina. Přenesením.

vosa  v sled. významu jen nář. — Od nářečního výrazu s protetickým v- vosina ‚osina‘ (příklonem k výrazu vosa ‚bodavý hmyz‘).

5    vost f. Ju 4 — osť Ju 7 — vosť Ru 4 — wosť Po 1 — vost m. Ju 1 — vosťi Ru 4 — vosina Ju 3, 5, 6, Ru 1–3 — osťina Ru 5 — vošťina Ju 2 — fousi Ru 2

6    SSA1.25

Kl