144 zákolník (716)

1    M         zákolňík (zákloňík 407, zákoňík 308, 441)

zákolesňík (zákolesák 256)

lounek (perlounek 145, 162) — lonek (též lónek 132, pérlonek 108, 109) — lunek — luňek 137, 644, 647 —
lúnek

louňík (lóňk 610–615) — lovňík (louvňík 429, loudňík 503)

záosňík (zaošňik 807, 810, 832, 836, zaosňik 833–835)

záosek (za- 752, 753, 755, též zaos’ka 829) — zálosek (zálozek 682)

foršteker 818 (forštekl 821, šteker 819)

N          zástrčka, zákofka, záraška, štift, kolík, roubík, hřebík zatykel, závlačka, záblatňík 103, 159, 257, 304, 322, 414, 424, 428, 463, 502, záplatňík 103, 148, 160, 162, 257

2                 Zjišťovala se nář. pojmenování hřebu, který drží kolo vozu na nápravě. Kromě rozdílů lexikálních jsou doloženy četné rozdíly slovotvorné (např. záosek × záosník, lounek × louník) a hláskoslovné (např. louník × lovník, lounek × lonek × lunek × lúnek).

Reálie se mohla podle technického provedení krajově lišit. Šlo o hřeb s péry nebo s kroužky (pojmenování tohoto typu zákolníku zachycuje naše mapa), popř. o hřeb se širší oblou stříškou. Tento druhý typ nesl jméno záblatník (záplatník) a podle našich zjištění se ho užívalo v Čechách převážně u malých vozů s dřevěnou nápravou. Protože jde o reálii tvarově a do jisté míry i funkčně odlišnou (srov. III-145 podložka u zákolníku), její označení nemapujeme. Bartoš dokládá výraz záblatník bez uvedeného funkčního rozlišení také z Moravy; náš výzkum jej tam však již nezachytil.

Výrazy zákolník a zákolesník jsou tvořeny od dvou od původu stejných základů, na mapě je však řešíme jako dva blízké samostatné lexémy.

Rozdíly v provedení zákolníku – buď s pérem, nebo s kroužkem – vcelku nenašly odraz v názvu a jen zcela ojediněle se typ hřebu s péry pojmenováním odlišuje, srov. perlounek, popř. je blíže určen atributem pérový lounek, lounek s pérem, lounek křídlový. Dvojslovných pojmenování se v běžné komunikaci neužívá; jde o označení, jimiž mluvčí jen v odpovědi na otázky explorátorů chtěli odlišit uvedené dva typy zákolníku.

Rozměry je zákolník poměrně malý, a patrně proto výzkum přinesl vedle běžných výrazů zákolník, louník také formy deminutivní louníček, zákolníček. Protože byly tyto zdrobněliny zapsány jako dubletní a protože netvoří kompaktní oblasti, nejsou mapovány.

Z mapování jsme rovněž vyloučili výrazy neterminologické povahy, jichž explorátoři užili ad hoc z neznalosti skutečného termínu. Jde o slova s obecnějším významem ‚jakákoli závlačka k zajištění předmětu‘.

Výsledky přímého terénního výzkumu byly konfrontovány s údaji z KLA a byly jimi zpřesněny. Za pozornost stojí, že forma záosek, potvrzená v oblasti mezi Kroměříží a Lipníkem nad Bečvou, byla dříve běžná také na Uherskobrodsku.

Vzhledem k tomu, že ze Slezska není doložena podoba zoosník (po předpokládané změně á > o), lze soudit, že tam nedošlo k jinak běžnému dloužení předložkové předpony. Nelze ovšem ani vyloučit, že se nářečí nerealizací uvedené změny vyhnulo postavení dvou stejných samohlásek vedle sebe, jež by vedly k splynutí a výslednému tvaru zosník.