144 zákolník (716)

1Mzákolňík (zákloňík 407, zákoňík 308, 441)

zákolesňík (zákolesák 256)

lounek (perlounek 145, 162) — lonek (též lónek 132, pérlonek 108, 109) — lunek — luňek 137, 644, 647 — lúnek

louňík (lóňk 610–615) — lovňík (louvňík 429, loudňík 503)

záosňík (zaošňik 807, 810, 832, 836, zaosňik 833–835)

záosek (za- 752, 753, 755, též zaos’ka 829) — zálosek (zálozek 682)

foršteker 818 (forštekl 821, šteker 819)

Nzástrčka, zákofka, záraška, štift, kolík, roubík, hřebík zatykel, závlačka, záblatňík 103, 159, 257, 304, 322, 414, 424, 428, 463, 502, záplatňík 103, 148, 160, 162, 257

2                 Zjišťovala se nář. pojmenování hřebu, který drží kolo vozu na nápravě. Kromě rozdílů lexikálních jsou doloženy četné rozdíly slovotvorné (např. záosek × záosník, lounek × louník) a hláskoslovné (např. louník × lovník, lounek × lonek × lunek × lúnek).

Reálie se mohla podle technického provedení krajově lišit. Šlo o hřeb s péry nebo s kroužky (pojmenování tohoto typu zákolníku zachycuje naše mapa), popř. o hřeb se širší oblou stříškou. Tento druhý typ nesl jméno záblatník (záplatník) a podle našich zjištění se ho užívalo v Čechách převážně u malých vozů s dřevěnou nápravou. Protože jde o reálii tvarově a do jisté míry i funkčně odlišnou (srov. III-145 podložka u zákolníku), její označení nemapujeme. Bartoš dokládá výraz záblatník bez uvedeného funkčního rozlišení také z Moravy; náš výzkum jej tam však již nezachytil.

Výrazy zákolník a zákolesník jsou tvořeny od dvou od původu stejných základů, na mapě je však řešíme jako dva blízké samostatné lexémy.

Rozdíly v provedení zákolníku – buď s pérem, nebo s kroužkem – vcelku nenašly odraz v názvu a jen zcela ojediněle se typ hřebu s péry pojmenováním odlišuje, srov. perlounek, popř. je blíže určen atributem pérový lounek, lounek s pérem, lounek křídlový. Dvojslovných pojmenování se v běžné komunikaci neužívá; jde o označení, jimiž mluvčí jen v odpovědi na otázky explorátorů chtěli odlišit uvedené dva typy zákolníku.

Rozměry je zákolník poměrně malý, a patrně proto výzkum přinesl vedle běžných výrazů zákolník, louník také formy deminutivní louníček, zákolníček. Protože byly tyto zdrobněliny zapsány jako dubletní a protože netvoří kompaktní oblasti, nejsou mapovány.

Z mapování jsme rovněž vyloučili výrazy neterminologické povahy, jichž explorátoři užili ad hoc z neznalosti skutečného termínu. Jde o slova s obecnějším významem ‚jakákoli závlačka k zajištění předmětu‘.

Výsledky přímého terénního výzkumu byly konfrontovány s údaji z KLA a byly jimi zpřesněny. Za pozornost stojí, že forma záosek, potvrzená v oblasti mezi Kroměříží a Lipníkem nad Bečvou, byla dříve běžná také na Uherskobrodsku.

Vzhledem k tomu, že ze Slezska není doložena podoba zoosník (po předpokládané změně á > o), lze soudit, že tam nedošlo k jinak běžnému dloužení předložkové předpony. Nelze ovšem ani vyloučit, že se nářečí nerealizací uvedené změny vyhnulo postavení dvou stejných samohlásek vedle sebe, jež by vedly k splynutí a výslednému tvaru zosník.