130 oj (695)

1    M         (v)oj f. (vój 101, hoj 454) — vúj — vuj

             (v)oje f. — vúje

             (v)oje n. (vuje 650, 652) — óje (též 737)

             ojo

             voj m. — vúj

dyšel m. 832–834

N          vojička 448, 454, 601, hojička 454

2                 Mapa zachycuje nář. pojmenování pro oj, tj. tyč vyčnívající z předku vozu a sloužící k řízení.

Materiál přinesl především diference rodové (oj m. × oj f. × oje n.) a rozdíly v morfologické charakteristice (např. ojo × oje); vyskytlo se též rozrůznění hláskoslovné (např. oj × vúj × vuj, oje × óje). Lexikální protiklad oj × dyšel je pouze okrajový.

Deminutivní forma ojička, zaznamenaná vždy dubletně vedle výrazu oj f., nebyla mapována.

3                 Jako hlavní lze charakterizovat rodový protiklad mezi výrazy rodu ženského a středního.

Z forem rodu ženského je nejrozšířenější varianta oj, která je běžná v Čechách a vlivem spis. jazyka se objevuje i v mluvě některých moravských měst. Hláskové obměny vůj a vuj tvoří malou oblast již. od Ledče nad Sázavou, doloženy jsou však i z jiných míst, zejména z Litomyšlska. V úzkém pruhu mezi Táborem a Jihlavou a také na Domažlicku a Stříbrsku se vyskytuje morfologická obměna vůje.

Výraz středního rodu oje je běžný po celé Moravě a ve vých. Čechách, odděleně tvoří velký areál v oblasti jč. nář. a častěji se objevuje také na Roudnicku. Hlásková varianta óje byla zapsána na Holešovsku. Forma ojo je charakteristická pro záp. Slezsko.

Podoba rodu mužského vůj je typická pro širší Boskovicko. Forma oj m. je patrně morfologickým novotvarem; byla zřídka zachycena jen v mluvě některých měst v Čechách.

Pojmenování dyšel máme doloženo z Těšínska, a to vždy jako dubletní.